Bývá zvykem ptát se po návratu z dovolené, co že se doma za dva poslední týdny událo. Odpověď obvykle je stručná: nestalo se nic. Babišovo ANO má preference přes třicet procent a TOP 09 a lidovci se potácejí a hraně. To se vědělo. Okamura peče s Trikolórou. To se vědělo. Tak bych mohl pokračovat dlouho. Nicméně časovým i prostorovým odstupem získá člověk pro svůj pohled přece jen čerstvou perspektivu a obraz se mu jeví v ostřejších konturách.

Povzbudivý není. Zřetelně ukazuje, že my Češi si neumíme vládnout.

Ministr financí Stanjura by samozřejmě měl odejít a je jedno, zdali do Bruselu, kam ho doporučuje Babiš, nebo kamkoli jinam. I kdyby na jeho místo přišel ekonomický Einstein, nezmění nic podstatného. Hody na dluh pokračují a kdo by je měl zatrhnout, musel by lidem hrábnout do misek. To je důvod proč se nikdo nežene do moc velkých protestů, neřkuli generálních stávek. Rozčílení rodiče mají všechny důvody, proč vzít ministerstvo školství útokem a podniknout defenestraci. Hezký nápad, ale koho defenestrovat? Kde je ten, kdo si před deseti lety nevšiml, že je nějak moc dětí a málo školních učeben?

To je na celé věci tragicky komické: že se neumíme pořádně naštvat. Je to tím, že u nás se zavedlo, že nic nejde. Postavit dálnice? To nejde. Ze vzdálené perspektivy jsem se musel smát nad článkem o neklidu obyvatel Roudnice. Obávají se stavby vysokorychlostní trasy Praha – Drážďany, přičemž pod Řípem má stát jakýsi terminál. Tyhle projekty mají asi takovou váhu, jako když se rozhodnete, že zhubnete o dvanáct kilo nebo že se naučíte japonsky. Nehledě k tomu,že vysokorychlostní trať Praha Drážďany nemá žádný smysl a že by bohatě stačilo, kdybychom mohli ten 150 km dlouhý kousek strávit v čistém vlaku jedoucím na čas rychlostí, jaká je normální jinde než u nás. Tento stát není schopen postavit ani pendl mezi letištěm a pražským vlakovým nádražím v délce necelých 20 km. Jak by mohl vůbec pomýšlet na cosi jako šinkansen! Všimněte si, že jakmile narazíte na něco pozitivního, užitečného, vtipného a dobrého, je to s největší pravděpodobností dílo soukromé. Pročež se mladí lidé srocují, aby zrušili kapitalismus.

Naštěstí se jim to nemůže podařit v zemi, kde nic nejde. Ani dělat revoluce.