S ním uzavřel v roce 1998 opoziční smlouvu, kterou dal Zemanovi určité mantinely pro hospodářskou politiku, zejména pak navyšování dluhu, a svolil - pod touto podmínkou - vládě parlamentní beztrestnost. Toto opatření samo osobě nestoudné nebylo, naopak, neslo to rysy racionality. Odporné bylo to, co následovalo, totiž zákulisní rozdělení klíčových postů v ekonomické sféře mezi exponenty oposmluvních stran.

A dnes?
Třebaže rétorika je konfrontační, levá ruka tu pravou myje zcela v duchu někdejší opoziční smlouvy a bude to dělat i nadále, protože se jim to vyplácí. Že naopak doplácí stát, respektive občan? To je těmto lidem jedno. Oni obsadili klíčové instituce a je vcelku jedno, jestli v příštích volbách zvítězí sociální demokracie nebo občanští demokraté, hospodářské vazby a pozice zůstanou zachovány.

Ledaže by to dopadlo jinak. Zemanova nově založená strana má takřka nulovou šanci na vstup do sněmovny. Tím hůř pro Zemana, že se obklopuje lidmi, kteří ve své době měli nějaký význam, ale nyní jsou už dávno za zenitem, jako je slušovický František Čuba. Nemá smysl se dnes přít o to, zdali mu bylo v devadesátých létech ukřivděno - můj názor, že ano, že potopení Čuby a slušovického projektu byla zásadní chyba, nicméně je to diskutabilní, dnes už historický problém. Přítomný Čuba ve svých pětasedmdesáti letech těžko osloví významnou část voličstva a přiměje ho k tomu, aby pět procent voličů dalo hlas Zemanově straně.

Nicméně, i ta Zemanova strana přispívá k emancipaci našeho politického života tím, že poskytuje aspoň naději na alternativu. Zatím jsme pod vládou dvou státostran, přičemž sociální demokracie se opírá o komunisty, kteří sehrávají komickou roli hole, která nyní Paroubka podpírá a je sama sebou bita. Pravděpodobně při tom zůstane, nicméně pokud TOP 09 uspěje a Zemanova strana získá významnější podíl, byť ne pětiprocentní, ukáže se, že moc dvou státostran není náš nezvratný osud na věčné časy. Budou i jiné volby.