Společnou zahraniční politiku s Unií, společnou obranu a harmonizaci daňové soustavy, to jsou evropské priority prezidenta Zemana. Vyjádřil je při příležitosti podpisu eurovalu a vztyčení unijní vlajky nad Pražským hradem.

Petr Nečas okamžitě reagoval slovy, že se česká zahraniční politika nemění. Tím chtěl zřejmě naznačit, že máme Zemanova slova vnímat jenom jako umanuté plácání. Ono to ale tak umanuté plácání není vzhledem k neformální autoritě, které se prezident v české veřejnosti těší.

Není pochyb o tom, že bez Klausovy soustavné travičské práce by vztah veřejnosti k Unii nebyl tak negativní, jako je. A ten je až kupodivu negativní, když uvážíme, že Česko je největší příjemce evropských peněz z nových dotovaných členských států. A mohlo by dostávat ještě víc, nebýt neschopnosti vlád, které nedokážou uvolňované prostředky účelně čerpat a ty uvolněné dají v plen rozkrádání. Což je ovšem problém Česka, nikoli unie.

Nakonec se ale paradoxně může stát, že vývoj potvrdí oba koncepty. Klaus poukazuje na to, že euro-Evropa je hospodářsky nesourodý celek a že to tak nemůže dlouhodobě fungovat. Řešení je odstoupení od euro-Evropy v té podobě, v jaké je dnes. Třeba to tak dopadne, a pak by došlo na Klausova slova.

Ovšem ta eurozóna nevznikla jen proto, že si to bruselští nevolení úředníci pro své potěšení vynalezli. Vznikla z ekonomické potřeby a v nějaké formě přetrvá a ten, kdo v ní bude, to bude to tvrdé jádro. A jelikož Česko patří spíše k těm spořivějším, a tudíž více ukázněným státům, může se časem stát, že se stane členem tvrdé eurozóny. Podle hesla, že odříkaného chleba největší krajíc, a pak by došlo i na Zemanova slova.