Nebylo to kulaté výročí 25. února 1948, takže vše proběhlo vlažně. Jsou teď jiné starosti. Náš a slovenský ministr vnitra se chytli s řeckým protějškem kvůli uprchlíkům, ti přicházejí stále ve větším počtu, jinam než k nám. Pětadvacátý únor, to byl i Den D páně Babišova tažení proti karuselovým obchodům, jež má přerušit buzerace každého hokynáře, který prodává jahody.

Kdo by se tedy staral o nějaké výročí, když myslí na to, jestli v hlášení nevynechal nějakou pod-hlášku a důsledkem toho mu napaří pokutu? Kdo není plátce DPH, ten takové starosti nemá.

Nicméně výročí bylo přece jenom vzpomenuto, a i nějaká ta demonstrace byla. Komunisté se k svému Únoru hrdě přihlásili. Už jim otrnulo a dobře vědí, že se jim nemůže nic stát a že mohou ohýnek revoluce ochraňovat až do pětihor.

Různorodá debata se odehrávala, nicméně co jsem stačil zaznamenat, ten zásadní argument se neobjevil.

Podstata bídnosti činu komunistů je v tom, že jejich převzetí vlády nejvíc odnesli ti, jejichž jménem se celou dobu oháněli, totiž dělníci. Vykořisťování dělnictva dosáhlo za komunistů nevídaných rozměrů. Zakázali jim odbory, to už samo o sobě by mělo otevřít oči každému ostalgikovi. Místo odborů byla jakási rekreační cestovka s povinností rozdávat o vánocích bonboniéry s prošlou expirační lhůtou. Ve výsledku všeho příjmy dělníků nejen u nás, ale ve všech zemích s komunistickou nadvládou byly desetinové oproti jejich kolegům na obdobné pozici v libovolné zemi západní Evropy. Rozdíl se zmenšuje, jde to pomalu. Ale zmenšuje se.

Přesto značná část obyvatelstva teskní po jistotě jáhlové kaše. Komunistický převrat nejhůř odnesli dělníci, vyměnili svá práva za blábol o vedoucí roli dělnické třídy.

Blábol vítězí. To vědí všichni šmejdi.