Nicméně je třeba se zmínit ještě o jiné stránce věci. Je to role rodičů. Tane mi na mysli příhoda z mého dětství. Bylo mi tak deset, jedenáct let. Šel jsem s otcem po ulici a otec mi vysvětloval, že jsou lidé, kteří ubližují dětem - zkrátka, způsobem mému věku úměrným mi vysvětloval, jaké nebezpečí mě může potkat. A já vzdoroval způsobem úměrným mému věku. Že bych se "takovému chlapovi" ubránil a kdesi cosi.
"Tak? Ubránil? Tak dávej pozor."
Po těch slovech mi otec zacpal ústa a vlekl mě sto metrů po ulici. Bylo to v Panské ulici, nikdy na to nezapomenu, za dne, v plném provozu, všude spousta lidí. Myslíte, že někdo vykřikl, člověče, co to děláte? Že někdo zavolal policajta? Že za námi někdo běžel, že se aspoň zastavil a ohlédl? Ne. Otec mě po těch sto metrech zatáhl do domu, tam mě v chodbě vyděšeného pustil a řekl:
"Pořád si myslíš, že by ses ubránil?"

Byla to dobrá lekce a jsem rád, že jsem nikdy podobnému nebezpečí vystaven nebyl. Ale pozor jsem si dával a s nikým cizím bych nikam nešel. To je role rodiny, nezastupitelná a nenahraditelná žádným zákonem, žádnou policií.
Což neznamená, že zákony jsou v pořádku. Mimochodem, připomeňme si povyk ochránců lidských práv proti kastraci těchto lidí. Ale to je zase úplně jiná kauza.