Vackova rezignace na post ministra dopravy je další vítězství Petra Nečase, které sotva kdo ocení. Premiér tajemně naznačoval, že existují nějaké zásadní důvody, proč Vacka nejmenovat, třebaže podle dohody s takzvanou stranou LIDEM je k tomu vázán. Vacek svou obhajobou zpochybnil Nečasovy důvody a Nečasovi se nepodařilo pochybnosti rozptýlit, už proto ne, že se o to nijak obzvlášť nesnažil. Zachoval se, jako by jeho rozhodování bylo opřeno o nějaký silný mandát. Ten ovšem postupně zmizel a jedinou oporou, která mu pomáhá, je neodvolatelnost politiků působením zdola, ze strany voličů.

Věřme, že Petr Nečas nějaké zásadní důvody má. Ve vysvětlování svých personálních tahů moc silný není. Vyhazov ministra Pospíšila mu velmi uškodil a jistě přispěl i k poslednímu volebnímu fiasku. Odpor vůči Vackovi tak osudné důsledky nebude mít, určitě proto, že Vacka veřejnost nezná. Jen nejasně zde tušíme pozadí boje kolem ministra Dobeše. Ovšem na pozadí nepříznivé hospodářské situace tyto mocenské stínohry žádné sympatie nebudí.

Ovšem když jste na dně, nemusíte se bát, že někam spadnete. Toto je zřejmě jistota, o kterou se opírá Petr Nečas.

17. listopad ve znamení protestů
Na Václavském náměstí protestovali komunisté, v Budějovicích studenti protestovali proti komunistům. Zdá se, že výročí obnovené svobody se stane platformou k protestu. Ale copak to není v pořádku? K čemu by byla svoboda, kdyby neumožňovala protest? V Budějovicích jsem nebyl, na Václavském náměstí ano. Zde bych jen poznamenal, že k seriózní odborářské demonstraci se přilepily partičky politických lunatiků všech barev duhy, od černé po rudou, i stoupenec psů si tam našel místo a protestoval. Což na jedné straně k demokratické svobodě patří, na druhé straně to vážnost protestu ředí a narušuje.