Andreje Babiše zjevně dohonilo to, co bylo zjevné od začátku, že totiž sloučení funkce vrcholného veřejného představitele je neslučitelné s pozicí dominantního podnikatele v tak významném sektoru, jako je zemědělství a potraviny. Když k tomu připočteme média, je na malér zaděláno. 

Třetině voličů ten rozpor zjevně nevadí. Babišova vláda není ve výkonu o nic horší než jakákoli předchozí: je to slušně fungující udržovací vláda bez vize a perspektivy. Vlaky jezdí z místa na místo, pošta nosí dopis do té správné schránky, učitelé učí a policisté stíhají. Doznívá konjunktura, i to jde jeho vládě do noty. Babiš ve své vládní praxi převzal sociálně demokratický program se vším všudy – ovšem s jednou velkou výjimkou. A ta není bezvýznamná. Protože je přece jenom reprezentant velkokapitálu, velmi odhodlaně čelí levičáckým konstrukcím, naposledy teď v Madridu, kde marně volá do převládajícího větru „pohleďte na Čínu, jak smrdí“.

Do toho přišel audit z Bruselu, který konstatuje to, co je jasné od samého začátku, že slučování výše uvedených funkcí je problém. Babišovo povykování, že je to proti českému právu a kdesi cosi, to vše je směšné. Jde přece o dotace a ty buď Brusel pustí, nebo nepustí. Na tuto otázku se soustředí pozornost v dohledné budoucnosti. Babiš může vykřikovat cokoli, ale kasu drží Brusel. Odhad výsledku není jednoznačný. Nůžky nad pupeční šňůrou dotací nedrží jen autoři auditu Babišova střetu zájmů, ale také je tu otázka kvót ilegálních migrantů.

Když toto uvážíme, jeví se otázka jinak. Není to už jenom „ráj nastane, když vyhodíme Babiše a přijde Nevíme Kdo“. Otázka je, zdali jsme se po třiceti letech bez bolševika vzpamatovali natolik, abychom dokázali slušně žít bez dotací tak, jak si myslíme, že je to správné. A to, co si myslíme, budiž vyjádřeno svobodnými volbami. Ovšem problém to bude v každém případě, jen proto, že Andrej Babiš nedokázal volit mezi veřejnou službou a soukromým profitem.