Událostí tohoto víkendu byly bezesporu katalánské volby. Zvítězily v nich dvě politické strany, které usilují o osamostatnění Katalánska od Španělska. Jejich volební zisk neznamená automaticky katalánskou samostatnost. Mají rozdílné koncepce a jejich eventuální koalice nebude skálopevná. Je to ale velké varování zastáncům konceptu, že lze všechno nadiktovat a dirigovat bez ohledu na to, co si občané myslí.

Onen obrovský politický tlak na integraci vyplývá z kalkulu. Nemá viditelnou oporu ve většinové vůli. Máme věřit, že problémy vyvolané integrací se vyřeší ještě užší integrací. Ukazuje se však, že tento tlak vyvolává protitlak. Aspirace Katalánska nejsou ojedinělé. Jsou tu aspirace Baskicka, Belgie drží pohromadě na čestné slovo, úplně stabilní není ani Itálie, o Severním Irsku nemá smysl ani hovořit a tendence ve Skotsku jsou dlouhodobě zřetelné. Tady už nejde jenom o soudržnost unijní Evropy, jde o soudržnost jejích jednotlivých států. My s tím máme historickou zkušenost. I před dvaceti lety všechny racionální úvahy vedly k podpoře uchování federace a zánik jednotného Československa znamenal zánik evidentní hodnoty. Po dvaceti letech, kdyby se konalo referendum, lze předpokládat, že by se občané jednoho i druhého státu vyslovili pro pokračování po samostatné koleji.

To, co vedlo k rozdělení Československa, existuje v jiných státech také a jsou to v podstatě stejné motivy, jež vedly Katalánce k urnám, aby dali nacionalistickým stranám hlasy. Je to varování s obecným dosahem. K uklidnění celoevropských poměrů určitě nepřispěje.