Vláda se přiklonila k limitu 65 let odchodu do důchodu s tím, že by se v budoucnu mohla hranice zvyšovat. Jsme v době předvolební, kdy se ke krajským penězovodům derou zájemci ze všech světových politických stran, takže návrh schválený je zároveň i návrhem napadaným.

Je dobrý?

Pětašedesát let, to je docela vysoký věk na to, aby člověk dával plný výkon a posouvání dále, to už je mimo realitu. Na druhou stranu, co je ta realita?

Penze, tedy společensky zajištěné stáří, to je zásadní vymoženost moderní společnosti. Má své kořeny. I historicky staré společnosti myslely na své staré příslušníky (každý zestárne a to je zdroj toho opatření). Vývojem se ustanovil princip, kdy pracující občané přispívali svým dílem do fondu a z něho se financovali lidé již nepracující.

Ideálně to nefungovalo nikdy a kdo dnes tvrdí, že za bolševika se měli důchodci dobře, lže. Ono to totiž principiálně nemůže působit dobře v tom smyslu, aby byli všichni spokojeni, přispívající i ti, kdo příspěvek přijímají. Přispívání je vždycky moc velké a přijímání malé.

Pak ale nastává situace, kdy už to není pocitová, nýbrž faktická situace. Lidí produkujících ubývá a starých je víc. I zrodila se idea penzijní reformy.

I to je magické slovo bez obsahu. Reforma založená na spoření je směšná za situace, kdy se národní banka snaží o zvýšení inflace. Spoření je důležité pro řešení ambulantní životní situace, nikoli pro životní perspektivu.

Není jiné reálně myslitelné řešení než podpora penzijního systému z rozpočtu. Ono to už tak funguje dnes a před nedávnem jsme prožívali politické spory o to, zda má rozpočet právo čerpat z penzijních fondů. Ty doby se už nikdy nevrátí. Život seniorů bude zajišťovat rozpočet. Tečka.

A co je na tom špatného?

Copak jsou senioři něco horšího než silnice? Ty jsou také financované z rozpočtu. Jezdí po nich všichni. Staří budou všichni.

Takto je to prosté.