Milenecký pár jsem mezitím minul, takže jsem mladíkovu odpověď neslyšel, ale nebyla pro mě podstatná. Důležitá byla připomínka toho elektronického světa, v němž dnes zejména mladí lidé žijí. Každou chvíli mají mobil u ucha a někomu sdělují ty nejúžasnější myšlenky, ujišťují se o své lásce, posílají si zamilované esemesky a e-maily, v nichž si vyznávají neutuchávající milostný cit...

Přiměla mě tato příhoda ke vzpomínce na léta, kdy i já jsem býval každou chvíli zamilovaný a kdy nebylo tak snadné zjistit, zda láska mé současné vyvolené stále trvá. Vzpomněl jsem si na hodiny prosezené u telefonu v naději, že objekt mé vášně zavolá, připomnělo mi to desítky minut, kdy jsem netrpělivě postával na místě smluvené schůzky a každou chvíli odbíhal do vzdálené telefonní budky, abych se znovu a znovu přesvědčil, že doma u mé zbožňované nikdo není, a dívka je tedy na cestě. Ale kam? Za mnou? Za jiným? Nebo jen telefon schválně nezvedá? Strašlivé pochyby...

Vzpomněl jsem si i na trýznivé dny odloučení, kdy jsem - opět čerstvě zamilovaný - musel odjet s rodiči na chalupu, kde nejbližší telefon byl v městečku na poště, o víkendu pochopitelně zavřené, a já tedy nemohl své milé ani zatelefonovat - a i kdybych mohl, nebylo by mi to stejně nic platné, protože dívka byla se svými rodiči nedostupná na jiné chalupě.

Mají to tedy dnes mladí lidé snazší? Snad. Jen doufám, že veškerou slovní zásobu nevyplýtvají v e-mailech, esemeskách a telefonických hovorech a že i při svých schůzkách si mají stále co říct.

Ale pryč s pochybami, milencům stačí jen pohledy z očí do očí, dotyky, hlazení, polibky… a k tomu přece žádná slovíčka nepotřebují.