Kdo čekal, že víkendový sjezd sociální demokracie vyzní trapně a nepřinese nic podstatného, nebyl zaskočen. V čele strany zůstává Michal Šmarda, ano, to je ten pán, kterého nikdo nezná. Strana má sedm místopředsedů a co hlavníhjo – jmenuje se Sociální demokracie, zkratkou SOCDEM a jako symbol už nemá trapnou kytku, ale něco jako záložku do knihy, má to být okvětní lístek. Bojovný chcimír Lubomír Zaorálek marně útočil na post předsedy strany, vklínil se aspoň do řad místopředsedů. Svou proruskou orientací na sebe poutá pozornost a kdyby mu sjezd dal volnou ruku, snad by – při troše fantazie – mohl dosáhnout soudružské spolupráce s komunisty. V jeho a komunistické rétorice není velký rozdíl. No, nepodařilo se mu to, takže zůstává nuda… a atraktivita pod hranicí volitelnosti, jak dokazují čerstvá data o volebních preferencích.

V nich nadále vyčnívá ANO, které má dvakrát víc bodů než druhá na pásce ODS a třikrát než Piráti na třetí pozici a čtyřikrát víc než SPD. Nad hranicí je ještě STAN a pak už jsou jen malé ryby, přičemž „socdem‟ má všechny předpoklady mezi nimi zůstat.

Potíž je v tom, že sociálně demokratickou politiku charakterizovatelnou heslem „všichni dostanou přidáno‟ hlásá ANO a je v tom přesvědčivější, než ujišťování pana Šmardy, že zavede čtyřdenní pracovní týden a zdaní boháče. Kdo volá po nutnosti mít autenticky levicovou stranu, má nejspíš na mysli stranu progresivistického typu: tu my ale máme v Pirátech, třebaže Piráti jednotně a jednoznačně progresivisticky nevystupují. Jenže žádná současná politická strana se nedokáže jasně vymezit: náš politický vesmír nesestává z pevných planet, ale neurčitě formovaných mlhovin. Volič pak může volně přeplouvat z jednoho ideového oblaku do druhého a nepřijde mu to divné. Čistě teoreticky se může stát, že ho přiláká okvětní lístek SOCDEM. Možné to je, ale málo pravděpodobné.