Poslední výzkumy STEM potvrzují narůstající deziluzi české veřejnosti vůči Evropské unii. Ono není divu. Pozitivních vstupů namále a silněji vnímáme nesmysly typu "zákaz žárovek" - na úrovni chodníku, ale také podpora palestinského terorismu na úrovni vyšší.

Když jsme do EU vstupovali, rozumná volba "proti" nebyla. Kdybychom to neudělali, zůstali bychom jakousi divnou periferní zemí. Dnes sice jsme dále jakousi divnou periferní zemí, nicméně administrativní sounáležitost s evropským celkem mělo významný emancipační efekt na naše politické prostředí. Ne snad, že bychom se evropsky srovnali. Když adept na post ministra průmyslu si nemůže vzpomenout, jak se kurňa ten průmysl řekne anglicky, pak není o čem diskutovat. Naštěstí naše pozice ve světě nezávisí na politicích, to by nám zbyly oči pro pláč. Závisí na průmyslu a obchodu, na lidech, kteří mimo snažení vlády vytvářejí hodnoty a prosazují je v krutém konkurenčním prostředí.

Srovnávání EU se Sovětským svazem je směšné a hloupé. Takové srovnávání degraduje úvahy do nejapnosti. Problém je jinde. Za pár let členství jsme se hodně evropsky emancipovali a naučili se dívat kriticky. Aniž si to uvědomujeme, i to je obrovský pozitivní přínos členství v EU, možná dokonce, že ten největší. Více se cítíme Evropany a najednou s jistým podivem zjišťujeme, že nás neoslovuje ona Evropa, na kterou jsme vyjeveně zírali přes plot. To je normální. Měli bychom to vnímat jako výhru a rozhodně ne jako prohru. Z takového pocitu plyne sebevědomí a jen pokud takoví budeme, tedy sebevědomí, můžeme být Evropě něco platní.