Informace jsou neúplné, celkový obraz je jasný: Rusko není klidný konsolidovaný prosperující stát s vedením, které má vše pevně pod kontrolou. Nedávné prohlášení Vladimíra Putina, jak jde všechno podle plánu a Rusko kráčí od úspěchu k úspěchu, budí úsměv a zároveň obavy. Skeptik by k tomu řekl: proboha, snad nejsou věci tak špatné, aby bylo toto nutné.

Podiv budila už sama existence jakýchsi soukromých armád, Prigožinova byla nejviditelnější Ze zpráv jež z Ruska chodí se zdá, že mezi touto soukromou armádou a vedením je jakýsi nesoulad, pokud to mám vyjádřit opatrně a diplomaticky. Nebo naopak: nic nesvědčí o soudržnosti, o shodě, o důvěře a spolupráci. Opět se osvědčuje poučení z Puzzova románu Kmotr: jakmile se vsadí na sílu, musí se jít na doraz, jinak je to slabost s osudnými následky pro toho, kdo si takto počínal.

Zdaleka není jisté, že v Rusku začala občanská válka, jak to interpretuje ministryně obrany Černochová. Volodymyr Zelenskyj hodnotí situaci jako projev slabosti Rusa a s tím je těžko polemizovat. Pro nás jako společnost zúčastněnou konfliktu je ale zásadní otázka: je to pro nás dobře nebo špatně?

Mé úvahy jsou myšlenky načrtnuté na vodě, ale první dojmy mohou mít také svoji hodnotu. Brzy po vypuknutí války jsem předvídal zamrznutí konfliktu na krvavé hranici a podle dosavadního průběhu ukrajinské ofenzívy neofenzívy se dá soudit, že se k tomu schyluje. Ukrajina je osudně závislá na podpoře Západu a ten není zvědavý na dlouhodobém strádání v duchu pot a krev, jak o tom mluvil Churchill. Neúspěch ochotu podporovat oslabí a nezapomeňme, že Rusko pořád ještě ovládá území, které má plochu dvojnásobku České republiky.

Do toho přichází neklid v Rusku. Projev síly a stability současné události nejsou, o tom nelze diskutovat. Základní otázka ale zní, zda je pro nás rozvrat v Rusku, neřku-li občanská válka, něco co bychom si měli přát. Dějiny mají ve svých análech mnoho občanských válek a obvykle jsou tyto války surovější než války takzvaně standardní. Dějiny ale nezaznamenaly občanskou válku v hranicích jaderné mocnosti. Rusko, Čína a Indie – Pákistán, získaly jaderné zbraně až dlouho poté, kdy v domácích masakrech prolily potoky krve vlastních lidí.

Neklid v Rusku může vyústit do mnoha scénářů, absolutně nejméně pravděpodobný je ten, že se v Rusku vzchopí demokratické síly a nastolí režim západního typu. To je čirá pohádka, a je kupodivu, kolik mluvků ji na Západě sdílí. Pravděpodobnější je jiný scénář: neklid se v Rusku tradičně uklidňoval represí, masovými popravami a deportacemi. Za situace, kdy je země v konfliktu, nutně dospěje k rozhodnutí přitvrdit a jít do války ne s rukou v kapse, ale naplno.

Což v dané konstelaci znamená ukončit hru na speciální operaci a začít válku se všemi prostředky, včetně atomovými.

Co z toho plyne pro vlády svobodného světa?

Být maximálně ostražitý zároveň zdrženlivý, do vývoje se neplést, podporovat vše co může vést k uklidnění a zároveň být připraven na to, že se v Rusku může situace vymknout z rukou, že tato říše zla se v pravém slova smyslu takto projeví, zbytky racionality odhodí stranou a rozpoutá Armagedon.

Pod čarou a na závěr si dovolím poznámku na adresu naší proruské scény: komu pánové Okamura, Zaorálek, Paroubek a další asi tak drží palec, Prigožinovi nebo Putinovi?

Dodatek, sobota večer:
Dobrodružství zdá se skončilo. Přinejmenším jedno jednání skončilo, další přijdou. Co se teď stane s Prigožinem? Projde mu, co se stalo? Jedno je jisté: to, co se stalo, není známka pevnosti a síly Putinova režimu.