Zvlášť dojemná je důvěra, již v Obamu vkládá Afrika. Zejména v Keni ho milují jako spasitele, který už usedá na bílého koně a chystá se přijet. Přitom pro Afriku naprosto nejvíc v minulosti vždy dělaly Spojené státy, navzdory urážkám a namnoze i vražedným útokům na americké instituce a občany. V úterý tedy Obama oficiálně vešel do úřadu a ti nadějeplní budou čekat, kdy se začnou naděje naplňovat.

Je to pro Obamu zdrcujícím způsobem tíživý závazek. Politik je prodavač nadějí jen navenek, když shání hlasy, tedy motor, který ho do úřadu dopraví. Jakmile v něm je, mění se smysl jeho činnosti. Politika je "umění možného" a to je něco, co se volič nikdy nesmí dozvědět. Pak by ztratil zájem a k volbám by nepřišel. Proč by se měl namáhat, když mantinely pro výkon úřadu jsou předem dané?

Naštěstí všechny slogany a všechny charakteristiky jsou zavádějící. Politika není jenom prodej nadějí a taky není jenom uměním možného. Právě ten pohyb mezi nadějí a realitou je smysl praktické činnosti politikovy. Je tu také reálné měřítko pro posouzení jeho činnosti: faktický úspěch s dopadem pro občana.

Z tohoto hlediska je třeba Obamu upřímně politovat. Nastupuje v době ekonomického útlumu, rozumějme krize, v době válečného angažmá, které se zdá být bez naděje. Přirozeně, že by pro Ameriku a pro svět bylo dobré, kdyby Obama naděje naplnil. Bude to ale těžké, velmi těžké.