Po více než dvaceti letech se vyjasňuje důležitá role senátu coby horní komory parlamentu. Je volen jiným systémem než dolní komora, má tudíž jinou strukturu a to je jeho hlavní přednost – může ovlivnit rozhodnutí dolní sněmovny. 

Má okleštěné pravomoci, nicméně může zabránit tomu nejhoršímu, totiž svévolným a neuváženým změnám ústavy. Bohužel nezasáhl, když se ústava měnila ve prospěch přímé volby prezidenta – jak se ukázalo, větší naději na vítězství má tlučhuba schopný obalamutit masy než politik, který by byl schopen mírnit vášně a pracovat v politické shodě. Doufejme ale, že zabrání tomu nejhoršímu, totiž zavedení obecného referenda, tohoto nástroje demagogie a zvůle, politickými dobrodruhy prosazovaného coby demokracie vyššího řádu pod vznešeným heslem „nechme rozhodovat lid“.

Připomínám tuto věc v souvislosti s nadcházející volbou předsedy senátu. O post se ucházejí tři úctyhodní lidé a za nimi stojí formace více méně stejně silné. Jedno z hlavních kritérií je vztah budoucího předsedy k hlavě státu. Nejvyšší úřad v zemi vinou neblahé změny ústavy (a tudíž i selhání senátu) zastává nekompetentní osoba ovládaná jednak osobní záští a blouznivými představami, jednak manipulovaná nekontrolovatelnou skupinou napojenou na cizí mocnosti. Premiér v čele vlády není schopen z mnoha důvodů tomuto mocenskému centru čelit. Proto je důležité, kdo se stane předsedou senátu, což je titulárně druhý nejvyšší ústavní činitel v zemi.

Je to zajímavé, že nebylo možno dosáhnout předběžné dohody – to by totiž naznačovalo, že je senát schopen rozhodovat koordinovaně. Vypadá to, že v prvním kole nikdo nezíská nadpoloviční většinu a dojde na kolo druhé. Někdo vyhraje, ale takové vítězství zanechá po sobě hořkost a zlobu.

Jako by jí nebylo v naší zemi dost a dost.