Česko se k přijetí eura zavázalo a splnění maastrichtských kritérií patří k našim trvalým závazkům – bez ohledu na to, že mnohé velké země eurozóny je neplní. Politicky reálný krok to ale není. Nikdo nám výjimku nedá a dát nemůže a eurozóna je s osudem Evropy dnes už příliš úzce svázaná, než aby bylo možné rozdávat jakési odpustky.

Václav Klaus se vyjadřoval i k zahraničně politickým otázkám. Pozornost zaměřil na sever Afriky, zejména pak na Egypt, a tady má opět velkou šanci, že vývoj potvrdí jeho předpovědi. Lze si vsadit sto procent na to, že „arabské jaro“ není obdobou jara středoevropských národů z roku 1989. V Libyi diktátor mele z posledního, ale to není záruka, že diktaturu vystřídá slušný režim, který lidem zajistí důstojný život. Na adresu Egypta řekl:

“Před dvaceti lety jsem doma i v cizině často hovořil o triádě předpokladů transformačního úspěchu - vědět, kam chceme jít, vědět, jak se tam dostat, a umět vytvořit v zemi takové politické předpoklady, aby obojí přijali obyvatelé země za své. Nic takového tam nevidím. Mám v této souvislosti největší obavy o vývoj v Egyptě.“

To je bezesporu správný postřeh a za úvahu stojí i jeho doporučení, aby se naše diplomacie zabývala více „zbytkem světa“ než Evropou. Nicméně je těžké ubránit se uštěpačnosti stran Klausovy triády. Jestliže si vytkl za cíl podpořit politické předpoklady, aby obyvatelstvo vzalo za své jak cíle, tak metody, pak tedy tohle se nepovedlo tak dokonale, že Egypt s Libyí dohromady budou mít co dělat, aby nás trumfly.