Je to jeden z nejpodivnějších sporů či zádrhelů naší doby. Tahanice kolem maturit nemá konce. Zdá se, že se to hodně zamotalo, nejšpíš proto, že do klubka sahalo příliš mnoho praciček.

Maturitu mistrovsky popsal Jaroslav Žák ve Študácích a kantorech. Popisoval první republiku. Já maturoval v roce 1962 a bylo to prakticky stejné. Měli jsme tři povinné předměty, češtinu, matematiku a ruštinu, plus jeden volitelný, já si vybral dějepis. Celý poslední ročník jsme procvičovali to, co pak bylo u maturity. Kdo nebyl blbec a lenoch a v horším případě kombinace obou, pak si o svatém týdnu látku zopakoval, místo aby se válel na plovárně. Pokud to udělal, maturitou prošel jako nůž máslem. Každá vysokoškolská zkouška je mnohem obtížnější, než celá pitomá maturita i s matikou. Bylo to tak.

Proč bylo toto nutné zničit, naprosto nechápu. Coby pilný posluchač rozhlasu sleduji debaty činitelů a odborníků. Nerozumím vůbec ničemu. Proč je nutné hnát děti povinně do školky? Jaký je to šílený nesmysl, tahat mentálně postižené děti do krutého kolektivu školní třídy jen proto, že si to vysnili progresisté ve svých konceptech na vytvoření světa všeobecného dobra? Kdo příčetný může pochybovat o tom, že je matematika důležitá pro rozvoj intelektu? Tedy, matematika... Vždyť to byly v podstatě jen snadno naučitelné počty, co bylo u maturity.

Prezident nový zákon vetoval a sněmovna ho přehlasovala. Prezident tedy byl poražen. Skutečným poraženým jsou ovšem děti a mládež, bičovaná opakujícími se vlnami nesmyslných reforem, až rozum stříká kolem. A ty trvají už padesát let, není to jen výmysl poslední doby.

Pokuta za vstup do lesa

Když už jsem se zmínil o tom rádiu, v úterý dopoledne byla na Plusu debata pro a proti kolem nového lesního zákona, kdy hrozí až šedesát tisíc pokuty, když půjdete do lesa na houby. Debatovali pán z ministerstva, které si to vymyslelo, a pán od zemědělců. Ten dovozoval, že v určitém případě pokutu může dostat i majitel pole (= honitby, všechno je honitba), když se půjde podívat, jestli mu jeho dělníci dobře pracují. Pán z ministerstva oponoval, že to tak není. Oponoval, ale nepřesvědčil. Ale budiž, zákony se píší proto, aby nikdo nevěděl, na čem je. Něco ale z pána z ministerstva přece jen vypadlo. On chlácholil, že se nemáme bát a že ty zákazy jsou sporadické, že jich bývalo tak čtyři do roka a teď to na celé ploše republiky stouplo na sedm.

Sedm zákazů! Proč tedy je potřeba ten zákon novelizovat, když se týká tak marginální věci? Buď z nás dělají blbce, nebo je to celé blbost.