Den po dni pozorujeme zoufalou snahu vlády Petra Fialy si vykopat vlastní hrob. Mohla by to být i zábavná podívaná nebýt toho, že nám politická scéna nenabízí změnu k lepšímu. O programu přímo demokratického Tomia Okamury nemá smysl se bavit. Největší formace v zemi je ANO vedené Andrejem Babišem. Předseda pronáší ječivým hlasem mnohahodinové projevy. Pokud obsahují něco jiného než nářky a odsudky polistopadového kartelu, vyrýžovat se dá zhruba toto: vláda Petra Fialy neumí vytáhnout dostatek peněz z Bruselu a neumí vybírat daně. Z toho plyne závěr, že pod Babišovým vedením by vláda dokázala jedno i druhé. Tvrdí Babiš ve svých projevech a jeho poskoci to po něm opakují.

Odložme stranou dotace z Bruselu. Že se státní rozpočet nedá napravit „penězi z Bruselu‟ jistě chápe i volič ANO. Zajímavý je ale druhý recept: vláda by prý nemusela zvyšovat daně, kdyby dokázala vybírat daně.

Následuje jednoduchá úvaha: Není to jedno?

Pokud Fialova vláda zvýší daně, občané a firmy sáhnou do kapsy pro peníze a nasypou je do státní kasy.
Když Babišova vláda daně nezvýší daně, ale vytahá lidem z kapsy daně které Fiala vytáhnout neumí, peníze se z kapes přestěhují do státní kasy.
V každém případě se peníze stěhují z kapes do státní kasy.

Je to jednoduché jako Kolumbovo vejce, praktického významu ale tato úvaha nemá. Voliči se podobnými úvahami nezabývají, čísla je nezajímají a politiku vnímají jako bojovou hru. Státní moloch pak pod slupkou politického hemžení dál žije svým spánkem a nemá nejmenší důvod se starat o panáčky, kteří mu skáčou po zádech a jeden druhého mlátí hadrovým pešek přes hubu. Ať na nějakou dobu vyhraje jeden nebo druhý, bude chrochtat dál, jak se to naučil za bolševického socialismu jedné strany a pokračuje dál v socialismu s parlamentní tváří.