Povaha protestu zaskočila i ty pozorovatele, kteří měli až dosud jasno v celé „otázce“. Najednou je zcela nejasno. I média o tom všem už jinak referují. Na tapetě není jenom vláda, že „s tím nic neudělala“. Ona „s tím“ neudělala nic pozitivního žádná vláda za uplynulých pět set let, takže se dá těžko čekat, že něco geniálního předvede vláda současná. Lze dokonce pochybovat o tom, zdali nějaké pozitivní řešení je. Už proto, že i když se eventuálně nějaký ten emancipační program podaří, přijde nová vlna ze Slovenska a z Maďarska a s programem se dá začít znovu s vyhlídkou na náznak úspěchu za tři generace od této chvíle.

Hovoří se o tom, že by „Romové měli sami“. Tahle výzva by se měla specifikovat. Samozřejmě se dá těžko čekat nějaké vzedmutí vůle a pracovní chuti od negramotného člověka, který je od malinka vychováván k zahálčivému parazitnímu životu. Co ale na věci zaráží, je absence romských elit. Ne, že by nebyly. Jsou lidé, kteří se vyhrabali ze sociální pasti, ale kde je mezi nimi Martin Luther King? Kde je mezi nimi někdo, kdo by byl ochoten a schopen působit na vlastní lidi? I zde je projevuje historická skutečnost: odpovědné nejsou národy, přinejmenším ne přímo, ale jejich elity. A na ně je třeba apelovat, aby napětí neakcelerovalo – a právě to hrozí, protože nevůle proti „nepřizpůsobivým“ jde stejným směrem jako nevůle proti všem dalším projevům neoviktoriánského pokrytectví, politické korektnosti a „hře na jakoby“, kdy se něco nedělá proto, aby se cosi pozitivního stalo, ale proto, že to dobře vypadá.