Dá se načrtnout několik scénářů, co bude dál. Situace se nezlepší, na to můžeme vsadit libovolný obnos. Neřešitelná situace se zlepšit nemůže, to je přece jasné. Strhne se povyk o rasistických Češích a čím míň kdo bude o věci vědět, tím hlasitěji bude povykovat. To jsou snadno předvídatelné scénáře. Pak ovšem můžeme fabulovat dál a předvídat, kdo všechno se může výbušné situace na severu chytit. Poněkud komický je pohled na sociální demokraty, kteří kolem těch ohýnků poskakují s kastrolem polívčičky, jenže nevědí, jak ji okořenit. Mají navrhovat, aby ti lidé dostali přidáno, anebo jít cestou tvrdé ruky? Obě cesty jsou možné, ovšem obě vyvolají averzivní reakci. Takže oni asi budou nadále poskakovat v naději, že část voličů příznivě zaznamená snahu a nevšimne si, že se vlastně nic nestalo.

V Rumburku demonstrovalo 1200 lidí. Je to hodně nebo málo? V mediálně nasyceném světě na počtu nezáleží, podstatný je dojem. Události jsou režírovány jako divadlo s určitým cílem. Odstup od neofašistů a zdůrazňování principu „obyčejného občanství“ je taktika, kterou demonstranti zvolili po poradě se zdravým rozumem. Nikdo ale nepřekročí svůj stín a i kdyby se o „obyčejných občanech“ hovořilo stokrát dokola, přesto je to bušení do velmi nebezpečného bubnu.