Trumpovo zvolání America First zaujalo i méně vnímavé pozorovatele a věnoval mu svůj komentář i Jiří Pehe. Na něj zde chci reagovat a začnu trochu zeširoka. Vždy čtu úvahy Jiřího Pehe se zájmem, a velmi jsem zvědav, kdy si uvědomí, že pnutí mezi centralismem a decentralismem je jedna ze základních os historického vývoje, přinejmenším v naší kulturní oblasti. V současné době je to pnutí mezi bruselským federalismem a stoupenci preference samosprávy na bázi národních států.

Jiří Pehe je bezvýhradný stoupenec prvního citovaného proudu a z jeho komentářů plyne, že ty druhé pokládá za pomýlence. V extrémních případech tomu tak možná je, ale pomýlenost k extremismu jaksi patří, jedno tělo jsou. Přitom princip subsidiarity, tedy ta zásada, že rozhodování se má odehrávat co nejblíže občanovi, ta je proklamována za jeden ze základních pilířů soužití v unii. Možná se špatně koukám, ale realizaci subsidiarity opravdu nevidím. Ono to ani jinak být nemůže, protože aktuální smlouvy, jak jsou nastaveny, subsidiaritu v podstatě vylučují. O blízkosti občanovi nemluvě, ten opravdu nemá žádný důvod k pocitu, že má na bruselské rozhodování sebemenší vliv. Asi by tomu bylo jinak, kdyby se realizovala vize Václava Havla, že by evropský parlament byl dvoukomorový – jedna komora podle počtu obyvatel, druhá komora podle států se stejným zastoupením. To by ovšem torpédovalo ten koncept, který je realizován dnes.

Jiří Pehe ve svém komentáři rozvíjí vizi, co by se stalo, kdyby i ostatní státy následovaly Trumpova deklarovaného příkladu a krom America First by tu byla spousta takových firstů a „kde by v takovém báječném (staro)novém světě nacionalismu bylo Česko, si lze zhruba spočítat“, píše. V tom s ním souhlasím, lze to spočítat dokonce velmi snadno: bylo by na tom tak, jak je dnes. Autor připomíná, že v tomto staronovém světě by mělo spojenectví stejnou váhu, jakou mělo to československé s Francií v době Mnichova. Ale tak je to i dnes. Na rozhodování v rámci unie nemá Česko vůbec žádný vliv. Svědčí o tom vývoj kolem imigrační vlny: Česku byly nařízeny kvóty a basta, názor vlády a už vůbec názor občanů nehrály žádnou roli. Že se redistribuce imigrantů nekonala, je důsledek toho, že Česko má výrazně chudší systém sociální podpory a jeho atraktivita v konkurenci s Německem nebo Švédskem je nulová. Nás chrání chudoba zaviněná nejdřív nacistickou, poté komunistickou diktaturou.

Podstatná je naprosto shodná legitimita konceptů – centralismu a decentralismu, zde konkrétně konceptu Evropy federalizované anebo Evropy koncipované jako Evropa národů. Ani jeden, ani druhý koncept nejsou takzvaně správné. V toku času se tak či onak osvědčují nebo neosvědčují, prosazují nebo neprosazují. Teď sílí ten koncept národní, tedy decentralizovaný, prostě proto, že ten evropsky centralistický se katastrofálně neosvědčuje, výkon upadá, nespokojenost roste.

V rámci demokratického státu se taková situace prostě řeší volbami. Bohužel, Evropské unii tyto mechanismy chybí, důkazem je třeba ten fakt, že evropské vedení nepadlo po brexitu, třebaže za něj nese absolutní zodpovědnost. To je krajně znepokojivé a jako Evropana mě to znepokojuje mnohem víc, než povyk Donalda Trumpa „America First“. Síla demokratického systému je v jeho pružnosti, tvárnosti, schopnosti vnitřní obměny. Deficit demokracie Evropské unie dovedl kontinent do absurdní situace, kdy jsou nadcházející národní volby vnímány jako příchod nějakého tajfunu na Filipínách.