V bavorském Garmisch-Partenkirchenu se sešla světově vůdčí skupina G7. Ještě než jednání začalo, unikla do médií některá témata: řecká a ukrajinská krize mezi nimi nechyběly. Podpora sankcí vůči Rusku, to je zřejmě zpečetěné, aniž jednání začalo. Složitější je řecká krize. Nyní je jasné, co se mělo dělat třebas v roce 2008, ale horší je to s tím, co dělat zítra.

Řecká krize má značný dopad i na naši vnitropolitickou situaci, která úzce souvisí se situací globální. Koho by dejme tomu před deseti lety zajímaly výsledky tureckých voleb. V neděli to bylo důležité téma našeho zpravodajství. Řecká krize je možná okrajová, ale světoví státníci se jí zabývají přednostně. A zaměstnává i naše mysli.

Řekové dopadli tak jak dopadli, protože zfixlovali vstupní údaje a následně doplatili na přijetí eura, to je nejčastěji opakovaná mantra. Je to ale pravda? Odpověď značně ovlivňuje rozhodování, zdali euro v Česku přijmout nebo nepřijmout.

Čímž se dostávám k malému, možná bezvýznamnému postřehu.

Na serveru ČTK mají anketu přijmout nebo nepřijmout euro. Momentálně je 52 % proti a 44 % pro. Ale jen 3 % neví. Naprosto nechci přeceňovat hodnověrnost internetových anket. Nicméně jistou vypovídací hodnotu mají. Zde mě překvapuje, jak malé procento „neví“.

Sám totiž taky nevím. Přitom mám vysokou školu završenou doktorátem plus dvě nástavby vysokoškolského typu. Pětadvacet let se zabývám politickou publicistikou. Troufnu si tvrdit, že kauzu sleduji s pozorností převyšující statistický průměr. Vyptávám se politiků i podnikatelů a ekonomů.

Přesto všechno nevím.

Pro mě je to jeden z argumentů proti referendu v této věci. Jak je možné se jednohlasně, systémem tak či onak, vyslovovat ve věci, ve které je prakticky nemožné si udělat jiný názor než emotivní? Výsledek ankety mě totiž utvrzuje v domněnce, že v podpoře jedné či druhé možnosti hrají v hlavní roli emoce a jen někde vzadu klopýtají fakta.