Pojem „nerůst‟ se už delší dobu vznáší nad vodami, avšak v poslední době se objevuje v diskusích častěji. Vychází z jednoduchého předpokladu. Obecně se předpokládá, že by ekonomika měla růst. Jakmile se růst zastaví, hovoříme o stagnaci a když výkon klesá, je zle, je to krize. Kdyby ale měl růst pokračovat jaksi trvale, do nekonečna, došel by ke katastrofálním koncům, k vyčerpání zdrojů s následném zhroucení. Bylo by tedy dobře se soustředit na udržení rovnovážného stavu, kdy je dosaženo rozumné životní úrovně, a růst přestane být kritériem úspěchu. Nabízí se i alternativní parametr „kvalita života‟.

Je to idea tak rozumná, že budí podezření v člověku, který v období nerůstu prožil valnou část život, jako jsem kupříkladu já. Ale pozor, nezavrhuju to, a kategorii „kvalita života‟ beru vážně. Ostatně už babičky a dědečkové říkali, že „peníze nejsou všechno‟, a v tom prostém konstatování je teorie nerůstu obsažena. S nerůstem je spojena i péče o životní prostředí ,a je dnes asi už jen málo lidí, kdo by smysl takového snažení zpochybňoval.

Jen to si o nerůstu myslím, že by k němu měli lidé svou praxí dojít jaksi sami. Nerůst ve smyslu: rozumně dobré živobytí s ohledem na přírodu a zdroje, je samozřejmě ideální. V tomto smyslu bývali dáváni za příklad Seveřané, zvláště pak Finové, s vysokou kulturou života a s citlivostí pro přírodu kolem nich.

Nevěřím ale na projekty, typu „budeme jako Finové‟, nebo „budeme mít přímou demokracii jako Švýcaři‟. K rovnováze je třeba dospět. Jak se teď stále častěji o „nerůstu‟ mluví, bojím se snah nařídit ho silou. Hrozí nové plánovací komise. Systém ESG je předvoj plánovacích komisí. Začne to rozlišováním žádoucího a nežádoucího rozvoje a skončí to krachem.

Ono to socialistické plánované hospodářství bylo taky vedeno ušlechtilými pohnutkami vyrovnat potřeby a zdroje a dostat všechno do harmonie.

Neskončilo to nerůstem, ale zhroucením. Že se to stalo už jednou neznamená, že se to nemůže opakovat. Zdá se, že je k tomu našlápnuto.