Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Kdyby jen šlo o skandálně nespravedlivý rozsudek, jak si ostatně myslím, že v případě Hudečka, Svobody a spol. je, byla by to jen nespravedlnost. Justice se někdy mýlí. Soudci Sotolářovi se ale podařilo nás ponořit do dusivého mraku právní nejistoty. Cituji jeho vlastní slova ze závěrečné řeči:

Při ukládání trestu soud zohlednil specifické okolnosti případu. Nepochybně nevytvořili situaci, kterou byli v určité chvíli nuceni řešit. Rozhodně nebyli těmi, kdo by měli nějaký prospěch. Naopak soud má za to, že není důvod nevěřit, že byli vedeni snahou vyřešit danou záležitost tak, aby šlo o řešení pro hlavní město co nejlepší.

Uvědomuje si soudce Sotolář, co šíleného řekl? Znamená to, že si žádný veřejný činitel v situaci, kdy rozhoduje o veřejné věci, nemůže být jistý, že nebude jeho čin kriminalizován a on sám že bude možná odsouzen, možná neodsouzen, možná podmíněně, možná natvrdo do basy.

Rozsudek podmíněných trestů pro dva bývalé primátory města Prahy a další činovníky není pravomocný. Jestli u nás ještě teče voda s kopce, šílený rozsudek musí být smeten ze stolu a pak nastane další tanec s odškodněním a omluvami, jak jsme to zažili nejednou. Jen si připomeňme případ někdejšího ministra informatiky Vladimíra Mlynáře. Toho tři roky vláčeli po soudech kvůli očividnému nesmyslu, nakonec ho pustili ze spárů, načež tento čistý idealista navždy odešel z politiky, jistě s proklínáním na rtech.

Je to hanba, že se něco takového mohlo vůbec stát. Od nynějška si opravdu nikdo nemůže být ničím jistý a podařilo se narušit to, na čem demokratický stát má spočívat – totiž právní jistotu a vodítko pro rozhodování.

Mimochodem, podobnou situaci popsal Ladislav Mňačko v Opožděných reportážích z roku 1963. Případ Svobody, Hudečka a spol. by do toho kontextu zapadl dokonale. Mňačko ale popisoval zacházení bolševické justice v konci padesátých let s tehdejšími hospodářskými pracovníky, tehdejšími Svobody a Hudečky.