Bez výsledku skončil dvoudenní summit v Bruselu, takže vinou postoje maďarského a polského premiéra nebylo možno dojít ke společnému prohlášení. Bude to mít samozřejmě dohru i na naší domácí scéně.

Českou republiku reprezentoval premiér Petr Fiala. Ten oznámil jako svůj velký úspěch „příslib finanční pomoci zemím přijímajících velké množství ukrajinských uprchlíků‟. Pokud by „příslib‟ měl oporu v navrhované dohodě, pak je to příslib na vodě postavený. Fialův verbální trumf měl zřejmě odrazit útoky Andreje Babiše. Vůdce největší opoziční strany vyzýval premiéra, aby se připojil k Maďarům a Polákům v jejich odmítavém stanovisku.

Tato diplomatická šarvátka měla tentokrát větší význam než četné šarvátky předešlé. Události ve Francii nabyly takového rozsahu, že budou mít vliv i v ostatních zemích EU. Formulace typu „Francouzi povstali proti policejní rasistické brutalitě‟ jsou bohužel tak strašně mimo realitu, že ženou vodu na mlýn politikům typu Andreje Babiše, který si v zemi bez afrických migrantů chce udělat z migrace střelivo pro nadcházející evropské volby. Dal to najevo i v posledním projevu ve sněmovně – ve kterém se legračně přehmátl, když řekl, že se švédská policie netroufne jít do částí Malmö a Osla. Smát se tomu můžeme, nicméně existence no go zones je neoddiskutovatelný fakt a momentálně je taková no go zone i rue Rivoli v Paříži. Babiš z toho může mít radost.

Radikalizace se šíří všemi směry – zasáhne i jiné skupiny „s migračními kořeny‟ stejně jako radikální nacionalisty a autentické rasisty. Ale nepochybně postihne i evropskou byrokratickou elitu: je na ní, jak dlouho bude snášet maďarský a polský postoj, který je, mírně řečeno, nekooperativní. Nebo jinak: jak dlouho potrvají sny o „jednotném evropském postoji‟ za situace, kdy se zájmy členských zemí tak zásadně liší.