Kdopak z nás asi znal jméno Romana Pekárka, snad jen pečlivý čtenář černé kroniky obdařený sloní pamětí. Dnes je skloňováno ve všech pádech. Je to skutečně pozoruhodný případ, kdy v poslanecké sněmovně zasedá člověk odsouzený za korupci. V naší sněmovně to zas taková výjimka není, Vít Bárta tam sedí také. Jiný poslanec, David Rath, také zůstává poslancem, ale nesedí ve sněmovně, nýbrž v base. Žádný z nich se nehodlá mandátu vzdát.

S úsudkem je třeba zacházet opatrně. Soudní procedura může někomu připadat zbytečně zdlouhavá, nicméně ona je ta zdlouhavost někdy spíš k užitku než na obtíž. Vladimír Mlynář byl také jednu dobu na listině odsouzených, načež se ukázalo, že celé obvinění byl nesmysl a Mlynář byl očištěn v plné šíři. Do politiky se ovšem nevrátil.

Roman Pekárek může být klidný. Poslancuje za situace, kdy je ve sněmovně opět stojedničková většina. Ten "jeden hlas" má v našem žabomyším rybníce váhu a moc papežské neomylnosti. Na Pekárka mohou apelovat zleva a hlavně zprava, aby se mandátu vzdal, ovšem jednou ho má a nikdo nemá právo ho mandátu zbavit. Proti rozsudku se odvolal a může se docela dobře stát, že v klidu doposlancuje do konce volebního období.

Co potom? Možná si ho namažou na chleba, až ho nebudou potřebovat. Ale do té doby se může postarat, abychom jeho jméno brali na vědomí, bude-li trochu chytrý.

Nicméně, soudě z jeho dosavadních veřejných vystoupení, je tato podmínka hodně hypotetická.