Za půl roku tedy kleslo do skepse pozoruhodné procento obyvatelstva. Čísla jakkoli získaná se stávají oporou pro spekulace. Vzhledem k tomu, že jde o výzkum dlouhodobý, jistě má značnou vypovídací hodnotu. Škoda, že nelze srovnávat s postoji jiných národů – ostatně i sama metodika takového srovnávacího výzkumu by byla problematická, protože otázka „důvěřujete lidem“ má v sobě silný emoční náboj a ve specifickém kulturním prostředí může ona emoce fungovat jinak. Zdá se, že by bylo třeba blíže prozkoumat, co lidé chápou pod pojmy „důvěra,“ a „důvěřovat“. Japonci mají pojem „wa“ pro svornost, harmonii. V jeho rámci vznikají vztahy mezi lidmi, v soukromí i na pracovišti. Je to jak důvěra, tak i spolupráce a spoluúčast. Na tomto „wa“ je založena strategie spolupráce, kdy dochází ke spojení harmonizovaných sil k dosažení určitého cíle.

Bylo by zajímavé zkoumat, zdali skepse pramení z negativních zkušeností s jednotlivci, anebo z něčeho jiného. Naše vztahy se přece nerealizují jen na ose jednotlivec – jednotlivec. Většinou se odbývají na institucionalizované bázi. Navazujeme lidské, dejme tomu citové vazby, ale také pracovní, obchodní. Stálost výsledků výzkumu vede k domněnce, že je tu nějaká trvalá příčina, jakási konstanta, nezávislá na osobní zkušenosti. Není možné, aby tato konstanta nesouvisela s obecnými podmínkami, za jakých lidé svoje vztahy navazují. Jiné výzkumy STEM zjišťují, že parlamentu věří jeden člověk z pěti, vládě jeden člověk ze čtyř. To je značná nedůvěra v instituce. Naopak prezidentu Václavu Klausovi věří skoro sedm lidí z deseti, třebaže málokdo může mít s činností prezidenta osobní zkušenost, a tudíž sotva kdo si mohl jeho důvěryhodnost ověřit. A také zde platí, že nedůvěra je přímo úměrná životní mizérii.

Je to rozhodně nezdravý jev. Nedůvěra ke spoluobčanům je nejspíš promítnutím obecnější nedůvěry v instituce a systém jako takový. Proto je tak důležité, aby zodpovědné politické síly důvěru v instituce posilovaly. A je tragické, že jejich vzájemné žabomyší spory vedou spíš k opaku.