Cesta k vládě se pomaličku překlápí do grotesky. Logika napovídá, že ve věci ministra zahraničí buď lhal Andrej Babiš, anebo prezident Miloš Zeman porušil ústavu. Není ovšem vyloučeno, že pravdivé jsou obě možnosti. 

Tím ale groteska nekončí. Nově ustavená ministryně spravedlnosti Taťána Malá podle všech známek opsala diplomku. Některé pasáže převzala z cizích prací systémem „copy – paste“ i s překlepy. Ano, těžký je život plagiátora v éře vyhledávače Google… Jako vrchol všeho či třešnička na dortu je příspěvek poslance ANO Jiřího Maška. Ten bude ve středu 11. července na dovolené v Austrálii, a tudíž se nemůže hlasování o důvěře vlády zúčastnit. Že má cestu zaplacenou od loňska. Mohl by se vzdát mandátu, aby nastoupil náhradník s méně toulavýma botama? Anebo by měl dát přednost politice před veselými výlety?

Byly doby, kdy se v našem parlamentu praktikovalo takzvané párování. Poslanec z jednoho tábora nemohl, takže se hlasování vzdal poslanec z druhé strany. To ovšem předpokládá smysl pro fair play, předpokládá to důvěru a předpokládá to spolupráci. Takovou atmosféru dnes na naší politické scéně, žel, nevidíme.

A co Afrika

Pod tlakem reality se politické postoje v Evropě přece jen mění a je to vidět i na migračním summitu v Bruselu. Důraz je kladen na vnější ochranu evropského prostoru. To je myšlenka nikterak geniální, vyplývá z logiky reality a zde na Neviditelném psu ji hlásáme od počátku migrační krize.

Evropu v tomto směru čeká ještě dlouhá cesta. Je třeba vidět, že neexistuje jiné řešení než silové a to si zatím nechce vůbec nikdo přiznat. I to Seehoferovo vracení migrantů na hranicích předpokládá závory, policisty, pohraniční stráž na zelené hranici a možná v konečných důsledcích obnovu toho, co jsme na hranicích měli do pádu komunismu. Takové ploty přece mají Makedonci, Maďaři, o Izraelcích nemluvě.

Myšlenka přesunu záchytných táborů na africkou půdu je rozumná, leč naráží na odpor dotčených států. I zde je prostor k uvědomění reality: to, že tyto státy tolerují obchod s lidmi, konají akty nepřátelství vůči Evropě. Nelze se trvale tvářit, že je vše v pořádku. Ekonomický gigant s půlmiliardou obyvatel, jako je Evropa, že by neměl páky na Maroko, Tunis, Alžírsko a Libyi? Tomu přece nemůže věřit ani Merkelová. Ale cesta k činům bude ještě dlouhá.