Herec Tomáš Hanák vyzval Jana Fischera, aby mobilizoval svoji slušnost a coby bývalý komunista se vzdal kandidatury na prezidenta. Takových hlasů je víc. Podporuje ho Libor Kleček, který ale zároveň odmítá vznést stejný apel na Miloše Zemana, taktéž bývalého komunistu. Důvod? Protože Zeman tam byl jen krátce a v prověrkách roku 1970 ho vyhodili.

Smysl to dává. V normalizačních dobách byla společnost rozkastována. Partaj rozeznávala dvě vrstvy zavrženců, lidi vyloučené ze strany, ti na tom byli hůř, a lidi vyškrtnuté ze strany. Ti na tom byli hůř než nestraníci, ale líp než lidé vyloučení ze strany. Nejlíp na tom samozřejmě byli straníci, vstup do strany byl lidovým žertem označován jako živnostenské povolení. Pak tu byla kasta lidí původně zuřivě rudých, pak zavřených, později rehabilitovaných a do strany vzatých. Někteří pak byli znovu vyhozeni, jiní nikoli – jeden se stal dokonce šéfem strany a prezidentem republiky a jmenoval se Gustáv Husák. Ano, bylo to složité jako Gotthajský almanach.

Tomáš Hanák to citlivě vnímá a s ním si to pamatuje mnoho lidí. Ale většině lidí je to pravděpodobně jedno, neznají to, nebudou to zkoumat a celé to kádrování po čtvrtstoletí jim může připadat jako součást absurdního dramatu. Jako by ho napsal Václav Havel, který okamžitě po zvolení do prezidentského úřadu (tehdy ještě komunistickým parlamentem) si vzal k ruce Mariána Čalfu, nomenklaturního komunistického papaláše první kategorie, autora někdejšího pendrekového zákona.

Smysl tyhle protikomunistické tanečky nemají. Na zákaz je pozdě. Komunisté by odešli do propadliště a nikdo by je nevolil, kdyby tento stát vedli důvěryhodní slušní lidé, neúplatní a se smyslem pro spravedlnost, s vizí, kterou by byli schopni sdílet s občany. Jelikož tomu tak není, ba dokonce pravý opak je skutečností, každý pátý občan volí komunisty.

A bude se tak dít, i kdyby se Tomáš Hanák bil ve svá antikomunistická prsa, až by si žebra lámal.