V devatenáctém století to bylo provinční městečko, které jen matně vzpomínalo na dvě epizody ve své historii, kdy si ji více méně z rozmaru vyvolili jako sídelní město hlavy císařství. Za první republiky prožila éru prudkého rozkvětu s šancí stát se významným evropským velkoměstem. Nejdřív nacistická, později komunistická krutovláda tuto naději doslova zabila. Cesta ze sklepa trvá přinejmenším stejnou dobu, jako cesta do sklepa. Jsme v hodně necelé půli cesty. A troufáme si na první ligu. To je dobře.

"Olympiáda je pro všechny obrovská výzva. Dotýká se naší národní hrdosti a toho, na co můžeme být právem pyšní. Není to ale otázka nějakého sportovního fandovství a snílkovství. Je to otázka hluboce pragmatická a ekonomická," řekl k tomu pražský primátor Bém. Těžko najít slova výstižněji popisující podstatu věci. Je to opravdu výzva a lidé, města i státy jsou tak velké nebo velcí, jako jsou výzvy, jež přijímají. Uslyšíme teď mnoho řečí o megalomanství a mrhání prostředků a kdesi cosi. Patří k věci, tyhle řeči. Bylo by nepřirozené, kdyby nezazněly.

Ale chci se vsadit o první poslední, že i ti, kteří je teď budou vyslovovat horem dolem, zapláčou dojetím, pokud se plány naplní a Praha bude hostit olympiádu, ať v roce 2016 nebo později.

Proč jsem si tak jist? Protože to patří k lidské povaze - být hrdý na účasti na něčem velkém.