Nedávné vystoupení eurokomisařky Věry Jourové v ČRo v pořadu Interview Plus vzbudilo svou srdnatostí podiv. Na paškál si brala zejména platformu Twitter, nedávnou akvizici Elona Muska. Tento muž vystupující jako (záporná) postava z bondovky dal najevo, že nehodlá nově zakoupenou sociální síť cenzurovat a vyvolal tím takový poprask, jako kdyby hrozil bezprostřední zánik demokracie v tomto světě. Pozici Jourové lze stručně shrnout asi tak, že podle ní se Amerika dívá na svobodu slova jinak než Evropa. Zde máme se svobodou slova špatné zkušenosti, jelikož se stala živnou půdou pro diktatury zodpovědné za nevýslovné hrůzy. Proto je třeba opatrnosti. V Evropě získává Twitter 25 procent svých příjmů a existuje tedy páka, jak ho donutit, aby se podřídil evropským zvyklostem, evropskému právu.

Nabíledni je sice námitka, že hrozba je spíš v nesvobodě slova, a že nesvoboda slova se pozná podle toho, že se slovo vyslovené i psané cenzuruje, což Jourová prosazuje, nicméně na její tezi, že omezovači svobody nejdřív potřebují svobodu, aby získali pozici, z níž ostatní o svobodu připraví, na té tezi přece jen mnoho je.

Problém je to zjevně neřešitelný, což prohlašuji já, člověk s pětadvacetiletou zkušeností zápasu s hulváty a blby. Ti zamořují všechny veřejně přístupné platformy, začínalo to už na úsvitu internetu v tehdejších primitivních chatroomech. Tihle lidé se dříve projevovali na vnitřní straně dveří záchodů, teď píší svoje bláboly na Facebook a Twitter a samozřejmě i do diskusních sekcí. Jejich slinty bych bezpochyby našel i pod svým článkem, až zítra na Psu vyjde.

Paní Jourová se svého cenzurního úřadu dočká, jeho zřízení odpovídá duchu doby. Tohle moderní státy evropského střihu zařídit dovedou. Aby se léky pro děti vyráběly doma a ne v Číně, aby vlak z Brna do Prahy dorazil pod dvě hodiny a aby školák jedničkář neměl noční můry z vidiny přihlášky na střední školu, to už je horší.

Je to opravdu groteskní podívaná. Eurokomisařka vyhrožuje Twitteru. Takřka ve stejnou dobu stát postaví před soud osobu, zcela prokazatelně podezřelou z nehorázného lhaní s úmyslem vyvolat negativní odezvu. Není třeba žádného nového úřadu, nových paragrafů, není potřeba povolat Michala Klímu. A výsledek? Soudkyně zděšena prchá, dav vylamuje dveře soudní síně a stát si to nechá líbit. I to je příznačné, i to pasuje do dnešní doby. Stát který nezařídí, aby vlaky jezdily na čas a pošťáci nosili balíky adresátovi nedokáže prosadit vážnost vůči soudní moci. Paní Jourová si myslí, že zákazy to vytrhnou, ale to se tragicky a groteskně mýlí.