Výročí je událost neudálost, umělý konstrukt bez praktického významu. Výročí ODS je pozoruhodné tím, kolik lidí pokládalo za potřebné se na Občanskou demokratickou stranu vymočit, jako to udělali ti udatní vyznavači ušlechtilého sportu zvaného kopaná s římskou žebračkou.

Což o to, ne snad, že by chyběly argumenty. Těch faulů a vylomenin vytáhne z Googlu každý statečný jinoch v deseti minutách dost za tři a půl tisíce znaků pro novinový komentář. Přesto všechno zde jsou jisté pochybnosti, nikoli vůči ODS, ale vůči její paušální kritice.

Ta kritika v tom smyslu, jak je podávána, by byla plně oprávněná, kdyby byla ODS totálně mafiózní strana, která by se drala coby smrdutý kanec vyděšeným houfcem sněhobílých laní. Tak tomu ovšem nebylo. Přirozený protihráč ODS byla ČSSD a onen statečný jinoch citovaný výše by mohl zase sednout ke klávesnici a vylistoval by ve stejně krátké době seznam svinstev malých i velkých, přičemž třebas zrovna Aféra Bamberg nesmrtelně korunovala Miloše Zemana jako mistra trapných podfuků, když naletěl skupině švýcarských podvodníků, kteří mu slíbili úplatek výměnou za klíčové posty v mocenských strukturách. Ve vězení skončil nikoli občanskodemokratický ministr financí, ale sociálnědemokratický, to připomeňme. A je to připomínka aktuální, protože právě Ivo Svoboda pod dohledem Miloše Zemana spískat své straně smlouvu, která ji nyní existenčně ohrožuje.

Budeme-li tedy hodnotit 25 let ODS, nelze odhlédnout od hodnocení politické scény České republiky i Československa od roku 1990. Stejně jako se tříbila hospodářská scéna, na níž se vedle seriózních postav vyskytovali i šašci a podvodníci, tříbila se scéna politická. Není a nikdy nebude úplně vytříbená, nicméně je poctivé konstatovat, že poměry jsou přese všechno mnohem bližší civilizovanému standardu, než byly před 25 lety.

Figurou k poplivání se při této příležitosti stal Václav Klaus. Mnohými svými vlastnostmi a činy si to vykoledoval. Ale i to je důsledek jeho tehdejší nezkušenosti z politické praxe. Kdyby mu bylo dnes 45 let a měl za sebou dvacet let v politice, věděl by, že aroganci musí politik schovávat v tajném šuplíčku nočního stolku, ještě pod štůskem pornografických obrázků pro obveselení. Ale zase, arogance nearogance, měl v mnohém pravdu a jestliže se dnes ukazuje s hrozivou jasností, že naše svoboda je skutečně ohrožena, že Evropská unie je v rukou iluzionistů odtržených od reality, Klaus před tím varoval už před lety a Lisabonskou smlouvu nechtěl podepsat – a v jejím důsledku jsme nyní vážně ohroženi dalším diktátem o nás bez nás – od Mnichovské dohody a Moskevských protokolů z roku 1968.

Nakonec je dobře se ptát, co by bylo, kdyby ODS nebyla. V polistopadové politice se vyskytlo povícero pravicově liberálních projektů. Všechny zkrachovaly a dnes se vedle ODS drží jen soukromý podnik ANO Andreje Babiše bez jasného ideového jádra a taky Topka Miroslava Kalouska, ze kterého se náhle stal Tibeťan a jeho základní ideovou linkou je přesvědčení, že je Miloš Zeman ještě větší alkoholik než on. Málo platné, ODS má svoji strukturu, svoji linii, své priority a svoje voliče. Bylo by dobře popřát nikoli jí, ale našemu politickému systému, aby se v něm seriózní politická strana liberálního typu udržela minimálně dalších pětadvacet let. Bude jí stále více třeba. Ona ta demontáž liberální demokracie pod hesly občanské společnosti a lidských práv hrozivě pokračuje.