Že jsem se nevsadil, ale kdo by se chtěl se mnou vsázet? Leda nějaká copatá holčička, která ještě věří na to, že děti nosí čáp. To přece bylo jasné, že se výbuchy ze Šlachtovy zprávy přednesené komisi ozvou na veřejnosti co nejdřív, a věru že to netrvalo 24 hodin.

Je to tady, až na to, že nejde o výbuch, spíš je to jen takový pšouk. Z jakéhosi telefonu se měly linout indiskrece stran vyšetřování zmanipulovaných IT zakázek. Pak se telefon odmlčel a ejhle, vynořil se v dosahu osob blízkých policejnímu prezidentu Tomáši Tuhému. Jaký telefon? I ten, kdo o věci má informace jen z koukání na filmy o Jasonu Bournovi, ví, že se mobilní telefon dá vysledovat s přesností skoro na metry, vždyť je na to i appka typu „kde jsou moji kamarádi“. Jak to, že elitní detektivové si nedokázali se žvanícím mobilem poradit, nenastražili past, nešli po horké stopě? Šlachta nemá důkazy, jen indicie. Rozdíl mezi důkazem a indicií je v tom, že důkaz může figurovat v soudním řízení, kdežto indicie je v těchto souvislostech, jak se říká, na dvě věci.

Kdopak asi s tou senzační zprvu spěchal do Radiožurnálu? Buď někdo z komise, nebo někdo ze Šlachtova okruhu. V jednom i druhém případě je zde indicie, že smysl dalšího pokračování vyšetřovací komise je víc než pochybný. Řetěz má sílu nejslabšího článku; kdyby tedy mediální mlhu dělal někdo z komise, pak je celé těleso k ničemu, protože kdo ví, jaké senzace se vynoří zítra nebo za hodinu. O to hůř, jestli je to někdo kolem Šlachty. Každopádně jde o zásah do parlamentního vyšetřování skrze média, skrze ovlivňování veřejného mínění.

Soudný člověk takové mediální hokusy pokusy nejspíš odmítne. Znechucení je ale těžko se vyvarovat.