Lubomír Zaorálek má za sebou první kroky na veřejnosti v nové roli hlavní tváře sociální demokracie v nadcházejících volbách. Jeho vystupování je zásadně opačné než nudný mečivý tón litanií Bohuslava Sobotky.

Mimochodem, je to zvláštní, že vědci dnes zjišťují kde co, počínaje duševními stavy mšice kulohlavé až po hydrodynamiku čpavku na měsíčkách Jupiteru, ale neví se, jak je možné, že sociální demokracie tak šíleně a zásadně propadla. Jistě to souvisí s vystupováním, ale jak zásadně či méně zásadně, v tom tápeme v přítmí dohadů. Každopádně Lubomír Zaorálek vystupuje jinak než Sobotka a jinak znamená v tomto případě sympatičtěji. Dohad potvrdí nebo vyvrátí až příští výzkumy veřejné přízně, ty zatím dopadají pro sociální demokracii katastrofálně.

Zaorálek je zároveň ministr zahraničí. Bude to náročný úkol zvládnout obě role. Pondělkem se rozjíždějí dohody o brexitu a bude třeba hájit zájmy českých občanů. Macron upevnil svoji pozici sice s nepatrným voličským zázemím, avšak z hlediska práva nezpochybnitelně. Netají se s tím, že chce upevnit osu Paříž – Berlín a východoevropskou pakáž vzít pořádně pod krkem. Ta, protože ji politika bruselského aparátu s Junckerem v čele připravila o Británii jako přirozeného spojence, bude pod sílícím tlakem a také zde se bude muset Zaorálek velmi výrazně angažovat.

Ve věci kvót se Praha zachovala silně, nepokusila se z věci vyšvejkovat jako Slováci, kteří přijali šestnáct migrantů, a dostali tedy do žákovské knížky růžový puntík: my tam máme černou kaňku s hrozbou výprasku. Mimochodem, Slováci (a další) jsou školáčci vzoráčci ne proto, že přijali početně bezvýznamné houfy migrantů, ale proto, že přičinlivě podpořili „hru na řešení“ pana Junckera a jeho kamarily. Prostě – přikyvují a jsou chváleni. My nesmyslu vzdorujeme a posílají nás klečet na hrách. To vše bude muset Zaorálek řešit jaksi vedle svého volebního angažmá, v němž má za úkol proměnit katastrofu aspoň v neúspěch, v lepším případě nevýhru, a pokud by se měl stát zázrak, tak ve vítězství.

Je zde ale jedno téma, kde se obě role stýkají. Je to otázka přijetí nebo nepřijetí eura. Sobotka v předvečer svého pádu otevřel a nastolil téma přijetí eura v příští etapě. Zde by se mělo jasně říci: euro by mělo být jedním z nosných témat těchto voleb, protože vláda se bude muset v příštím období k přijetí či nepřijetí eura postavit.

Paní Merkelová se ve volbách neptala voličů, zda si přejí přijímat statisíce lidí bez dokumentů pod střechu německého sociálního státu. Ale jaksi k tomu došlo, protože se to tak semlelo a Turci je do Evropy poslali. Bylo to nepředvídatelné v tom rozsahu, v jakém to nastalo.

Problém eura je jiný. O něm se ví od okamžiku vstupu do unie, která ovšem byla zcela jiným společenstvím, než jakým je dnes. Zatím jsme se mu vyhnuli, zřetelně k našemu prospěchu. Politické subjekty by měly jasně občanům vyjevit, jak se k otázce eura staví. A taky by bylo fér občanovi sdělit, že nejde jen o měnu, o to, v čem budeme dostávat mzdu a čím budeme platit. Jde o zostřenou integraci, již pan Macron s paní Merkelovou chystají. Lubomír Zaorálek v Bruselu „bývá u toho“, jak se hezky říká. Budeme tedy od něho čekat jasné a fundované stanovisko jak ve věci eura, tak ve věci vícerychlostní Evropy.