Zmínil jsem se tu o záhadném mlčení stran denacifikace na území někdejší NDR. Dostal jsem zajímavé ohlasy, mimo jiné od významného intelektuála trvale usazeného v Německu, dříve v západní části: že je to v jeho kruzích tabu téma a kdyby se zmínil, že soudruzi z NDR využívali služeb někdejších nacistů, kolegové by ho sežrali zaživa.

Jiný postřeh, teď cituji:

V loňském roce jsem byl na stáži v Halle jako hostující vědec. Slavil se pád Berlínské zdi, výročí 25 let. V Halle na univerzitě, fakulta přírodovědecká, nikdo (studenti místní plus profesoři skoro všichni ze západu) netušil, proč mají slavit pád čehosi v Berlíně. A to byly v Halle dvě sovětské divize, Halle má asi tak 120 tis. obyvatel. V rozhovoru pak profesoři „naskočili“ typu: ano, slyšel jsem, něco si vzpomínám. Studenti nula. Mají krásný nový kampus a fakultní nemocnici, no schválně hádejte, co to bylo před tím. Nikdo z nich to nevěděl.
Oslavy s připomenutím lipských a posléze tedy celovýchodoněmeckých událostí připomněly důstojně jenom hallské evangelické farnosti. V kostelech plno ani zdaleka nebylo.
Komunisti jsou pro ně z většiny ti, co postavili ohavný Neustadt, kde nikdo, kromě imigrantů, nechce bydlet.

Ale ono je to asi dobře. Zapomnění, to je vlastně ten největší trest, který je může postihnout za... za co?

Za něco, co se neříká, hlavně dělníkům. Na Západě to nemá smysl, ale u nás: že oni mohou za to, že dělník za stejnou dřinu ve fabrice dostával míň peněz než jeho vykořisťovaný druh o pár kilometrů západněji. A dostává míň dodnes a možná, že to tak bude napořád.

Otázka pro chytrou hlavičku: jestlipak si československý dělník za první republiky mohl dovolit nebo nemohl dovolit to, co jeho kolega v profesi (o Německu nemluvím) ve Francii, Anglii nebo Holandsku?