Džamila dala hlavu na špalek
Co je směšné, to jsou tance kolem výměny ministrů. Na počátku byly hrdinné řeči, pak protahování a nyní prohlášení, že "není nutno". K témuž závěru, že není nutno, dospěli i nezničitelní lidovci. Přišli na to, že není nutno obětovat ani jednu hlavu. S jinou rétorikou vystoupili zelení. Výzkumy veřejného mínění jim už zvoní umíráčkem a není divu, že se odhodlali k hrdinnému počinu: vymění Džamilu Stehlíkovou za Michaela Kocába, muže opředeného legendou o vyhnání Rusů ze země, a vyzvou i ostatní strany, aby učinily dle jejich příkladu, tedy aby "vyměnily ministry". Vychází se tu z předpokladu, že volič takový postoj ocení a zelení se vrátí do přízně.
Lze vsadit čepici proti parnímu válci, že volič názor nezmění. Zelení se chvilku vezli na surfové vlně podpory agentur pro výzkum veřejného mínění, které takřka ze dne na den oznámily vzestup popularity ze tří na řádově deset procent, načež následoval vzestup popularity ze tří na řádově deset procent. Po sérii politických trapností preference zelených prostě klesly na původní, reálnou a uvěřitelnou mez. Volič pochopil, že vše, co o zelených říkali a psali lidé obdaření chladnou hlavou, je pravda. To je vše. Jediné, co je kupodivu, je to, že se Michael Kocáb chce té frašky účastnit. Má to zapotřebí? Ostatně, jeho ochota není zrovna dravá, soudě podle toho, že se hodil marod, aby nemusel na tiskovou konferenci.
