Píšu úvodník, zatímco trvá debata, spíš obstrukce – Tomio Okamura řečnil tři a půl hodiny ve snaze schválení smlouvy obstruovat. Je tedy dobře si jasně říci, o čem jednání o obranné smlouvě je: tématem je otázka, jaké má být bezpečnostní ukotvení České republiky v současném a budoucím světě. Je dobře si připomenout, že Ukrajina napadená agresorem má hranice 300 km od naší východní hranice a že ještě před třemi dny se vážně uvažovalo, zdali trůn šílence v Kremlu ohrozí ještě větší šílenec, majitel armády, kde se popravuje úderem kladiva do hlavy. Jde o smlouvu se Spojenými státy, které v průběhu dvacátého století – aniž je k tomu někdo nutil a vzdor odporu vnitřní izolacionistické opozice – třikrát pozitivně ovlivnily vývoj v Evropě: zasáhly v první i druhé světové válce ve prospěch svobody (díky jim vznikla i ČSR) a demokracie a rozhodujícím způsobem určily výsledek války studené. V důsledku toho se rozpadl Sovětský svaz a nástupnické státy dostaly šanci se rozvíjet ve svazku svobodného světa. Rusko mělo historickou šanci, vzpomeňme na pokusy o „restart‟ za Obamovy administrativy. Jeho vedení v čele s Putinem se rozhodlo jít jinou cestou a pokouší se obnovit „imperiální velikost‟ a definovat sféry vlivu: že do ní počítá i Českou republiku dalo jasně najevo. To je situace, za které naši poslanci jednají o smlouvě se Spojenými státy, která má vytvořit právní rámec fungování amerického vojenského a pomocného personálu, pokud by na našem území působil.

Sama smlouva má charakter technický. Debata kolem ní je rázu obecného. Chceme pokračovat ve spojenectví se státy svobodného světa a jmenovitě ve spojenectví s USA? Poslanci vládní koalice dávají jasně najevo, že budou pro smlouvu hlasovat. Okamurova SPD dává najevo zásadní odpor, Babiš kličkuje a vyhýbá se jasnému stanovisku. Smlouva, jak věřím a doufám, dolní sněmovnou schválena bude, o senát a prezidenta není starost. Odpůrci ale na svém postoji setrvají. Co je k tomu vede?

Jistě jsou mezi nimi sympatizanti s Ruskem, schvalují vše co Putin dělá a jsou ochotni klasifikovat Ukrajince jako nacistický pronárod. S nimi nikdo a nic nehne. Snad by se ale dalo diskutovat se zastánci neutrálního postoje. Slogan zní „nechceme ani Američany, ani Rusy, jsme Češi a buďme sví‟. Je těžké s tím polemizovat. Protiargument je nasnadě – toho neutrála okamžitě spolkne ten agresivnější z obou mocenských bloků, jenže kdo si tohle myslí, ratifikaci smlouvy s USA podporuje. Jaký jiný argument by na stoupence vize „neutrálního Česka‟ zapůsobit?

Myslím, že žádný, ale jeden přece jen zkusím.
Finsko a Švédsko se pod vlivem bezprostřední hrozby neutrality vzdalo. Švýcarsko má naprosto unikátní postavení, jelikož v jeho bankách mají všichni gauneři světa uložené prachy, tak je to prosté. Tohle nenapodobíme.

A co Rakousko?
To je mimořádně hanebný parazit. Nadšený souputník Hitlerova Německa se podílel na všech jeho zločinech. Po válce bylo rozděleno na čtyři okupační zóny, přičemž mocnosti se postaraly o to, aby pomstychtivá nenálada kontinentu se soustředila proti Německu a neředila ji nevraživost proti jeho spoluviníku Rakousku, bylo tedy prohlášeno za jakousi „oběť. Rusové svoji okupační zónu opustili výměnou za neutralitu – tím bylo Rakousko zbaveno nutnosti se během studené války účastnit na obraně a nebylo zatíženo zbrojními náklady: parazitovalo na vojenské síle svobodného světa, aniž k ní přispívalo. Podobně podlý postoj, jako když dnes hysterčí kolem atomové energie a bere elektřinu z Temelína. Krátce: na jeho neutralitě se mocnosti shodly a podpořily ji. Jinak neutralita nevznikne – je to dílo společných zájmů protivníků. Nevznikne tak, že se subjekt rozhodne na jedny mocnosti vykašlat a jinou ignorovat a udělá se „pro sebe‟. Dříve či později skončí takový subjekt jako krmivo.

Tolik na okraj jednání parlamentu. I když snad skončí schválením smlouvy, debata bude pokračovat. Je to dlouhý zápas, jednu bitvu „neutralisté‟ podporovaní Rusy vyhráli ve sporu o radar.

Jenže tenkrát ještě nelétaly rakety, na územím vzdáleném tři sta kilometrů vzdušnou čarou.