Návrh na výběrové řízení stran vrchního žalobce v Praze neměl dlouhé trvání. Vzbudil všeobecný úžas, že ministr spravedlnosti prosazuje něco, co nemá oporu v zákoně. Podle zákona č. 283/1993 Sb. vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Tečka. Je to stejná dikce, jako že předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Bylo by to pěkné, kdyby prezident odmítl předsedu jmenovat a vyhlásil by výběrové řízení.

Oficiální vládní teze o spiknutí úředníků proti voleným zástupcům je těžko udržitelná. Především není doložitelná fakty a potom, ti slavní volení zástupci prošustrovali důvěru obyvatelstva a emotivní apel nemá tato verze šířená poslušnou částí české žurnalistiky žádný. Málokdo se dojme nad osudem volených zástupců v době, kdy si chystají zvýšit platy a budou se vymlouvat na rozhodnutí Ústavního soudu. Premiér Nečas může stokrát ujišťovat veřejnost o "nepodloženosti spekulací", že Pospíšila vyhodil kvůli jmenování Bradáčové do funkce vrchního žalobce v Praze.

Politik je prodavač naděje a jeho hlavní zdatností by měla být schopnost vyvolat důvěryhodnost. Tak tohle se Nečasovi opravdu, ale opravdu nedaří.

Což je kupodivu a nesmírně smutné a velmi špatné, protože vláda pracuje v mimořádně špatných podmínkách dobře, rozhodně líp, než – troufnu si předvídat – bude pracovat ta, která ji nahradí po prohraných volbách. Volbách prohraných především kvůli takovým kouskům, jako byl Pospíšilův vyhazov a čachry, které lze vykládat jako soustavná ochrana podvodníků a korupčníků.