V debatách o současnosti a budoucnosti Evropské unie můžete zastávat to či oni silné stanovisko, bez ohledu na ně se dějiny šinou dál. A nevypadá to s Evropou dobře.

První příklad: Írán. Země, která prožívala obrovský rozkvět za šáha Páhlávího a propadla se do středověké zběsilosti v nastolené teokracii, která přišla, když levicová Evropa pomohla svrhnout šáhův nedemokratický režim. Tato země nyní chystá atomovou bombu a zdá se, že ve svém fanatismu je schopna ji použít bez ohledu na následky. Evropa si usmyslela uvalit proti ní embargo, které prý odloží, aby neohrozila svoji ekonomickou pozici. V dějinách mezinárodních vztahů budeme těžko hledat grotesknější příklad stupidity a nedostatku smyslu pro realitu. Přispěchalo Rusko s Čínou s pomocnou rukou íránské teokracii a hle výsledek - Írán uvažuje o zrušení dodávek ropy do Evropy.

Druhá kauza související s první jen časově a podstatou, nijak jinak. V roce 1982 porazila Británie Argentinu v krátké válce o Falklandy. Nepátrejme o "právu" na tyto ostrovy, původně to byla francouzská kolonie z roku 1764, pak se jich zmocnili Španělé, od roku 1820 tu panovala Argentina čerstvě odtržená od Španělska a Britové tu sídlí od roku 1830. Dějiny ale jdou dál. Argentina teď hrozí Británii válkou. Jakpak asi dopadne?

Problém je v tom, že nenastal žádný konec dějin. Nezvítězily žádné ideje. Dějiny jdou dál, stejným řečištěm jako kdy jindy od pračlověka Janečka. Jenomže v tuto prchavou chvíli ztratila Evropa smysl pro realitu a čeká ji tvrdá lekce a trpké probouzení.