Prahou prošuměly oslavy 5. května a hluboce za okrajem veřejného zájmu zajiskřily ideologické šarvátky. Jak to bylo s povstáním a jestli jsme byli osvobozeni nebo nebyli a zdali nás víc osvobodili Rusové nebo Američané a když víc Rusové, tak nás pak zatáhli do svého Gulagu, kdežto Američané se na nás vybodli a z Gulagu vytáhnout nepomohli.

Čím to je, že ta druhá světová válka pořád žije a její důsledky jsou výsostně důležité politikum? Brzy to bude, bože můj, sedmdesátí let, co ta prokletá válka skončila. Copak někdo vzpomíná na první světovou válku? Napřesrok to bude sto let, co vypukla. Následky měla obludné, dodnes platné a osudové. Zničila Evropu, podřízla její životní elán, rozbila čtyři pilíře její stability, padlo císařství ruské, německé, rakouské a otomanské. Vše špatné, co následovalo, má příčiny v první světové válce a jejím vyústění. Přesto první světová nikoho nezajímá a stále se pitváme ve válce druhé.

Není to proto, že je čerstvější. V roce – dejme tomu – 1986 – to bylo zrovna tak 68 let od konce první světové války, jako je dnes od druhé. Ano, u nás se v roce 1986 svobodně diskutovat o minulosti nesmělo. Ale zuřily snad tehdy v demokratickém Německu nebo ve Francii nebo v Itálii takové spory o vyznění světového konfliktu?

To je těžko zmapovatelné. Nicméně vezměme to z jiného konce, dejme tomu konzumního. Filmy se točí o tom co lidi zajímá. O první světové válce se v podstatě netočí nic, leda snad občas nějaký ten letadýlkový film o stíhačkách. Zásadní filmy o druhé světové válce se točí pořád.

Nenabízím vysvětlení, ani hypotetické. Neznám je. Jen si všímám, že to tak je a že se to promítá do současné politiky. Miloše Zemana posadil za prezidentský stůl Václav Klaus se svou rodinou, když vyděsili voliče sudetským strašákem. Čím to je, že se jim nikdo nevysmál, proč sem tahají starou veteš? A čím to je, že i po osmašedesáti lety nám vrtá hlavou, zdali povstání vedlo ke svobodě nebo k dalšímu otroctví pod barvami stejnými, jenom jinak zkříženými instrumenty?