Ruce pryč od Sýrie, volala odpoledne soudružka Semelová před syrským velvyslanectvím. Je to pěkný, silný slogan. Zrovna vidíte ty svalnaté pařáty umatlané krví, jak se napřahují na nevinnou zemi, a je tu naštěstí soudružka Semelová a bohužel i lidé jako Lenka Procházková, aby jim zabránili spáchat další hnusnou vraždu.

Poprvé jsem toto "ruce pryč" slýchal jako prvňáček. Bylo to v době, kdy korejský komunistický režim s požehnáním a podporou Josefa Stalina přepadl jižní část rozděleného poloostrova a zahájil agresi, která měla v míře otevřené drzosti srovnání jen s Hitlerovým přepadením Polska. Komunistické agresory se podařilo za cenu nesmírných útrap zatlačit zpátky do výchozích pozic a jsou tam dodnes a mají tam svůj režim, který mírou krutosti nesnese srovnání snad ani s hitlerismem. Tady jsou v koncentráku doslova všichni. Přejeme si, ať "Korejská strana práce i nadále povede hrdinný boj za obranu socialismu ve vaší krásné zemi", napsala strana Semelové do této Severní Koreje poté, kdy zemřel diktátor odpovědný za hladomory, mučení, masové popravy a věznění nevinných.

Ono to jde na nervy a jde to na nervy obzvlášť teď, kdy se na všech stranách ideově zbrojí do voleb. Komunisté v podstatě ani zbrojit nemusí, oni mají svoji stabilní podporu zaručenou a za situace, kdy prezident republiky rozbil sociální demokracii - podle kvalifikovaného odhadu v poměru jedna třetina ku dvěma a v té dvoutřetině se přátelé dávají vzájemně k soudu, protože se vzájemně vyhazují z volitelných míst -, budou mít v příštím parlamentu nepřehlédnutelnou roli. Přesto jsou směšné strašáky, že se jejich režim vrátí, stejně směšné jako strašáky rozvratem demokracie působením Zemanova Hradu. Ano, viditelná část obyvatelstva má politickou paměť žížaly dešťovky, takže vše zapomenuto, tenkrát bylo lépe a komunisté jsou jediní čistí. Velkou vinu na tom nesou i oponenti komunistů. Ti založili svůj tlak na politických procesech, na věznění a pronásledování. Potíž je v tom, že hlavní proud obyvatelstva je lhostejný k tomu, že někdo byl před šedesáti lety zavřený, a i ze starší generace jen málokdo byl univerzitní docent donucený dělat štiplístka v tramvaji. Ano, smutné, ale co je mi po tom, řekne si člověk z ulice, ročník narození 1950, já dělal v pragovce.

A v tom to je. Režim obdivovaný Semelovou spáchal obrovské zločiny, mnohdy krvavé, vždy nestoudné. Ovšem ten nejhorší spáchal na těch, jimiž se oháněl. Horníci rubali a oceláři slévali a dělníci montovali – a měli za svoji práci desetinu toho, co jejich druzí na západ od hranice vzdálené 200 km od Prahy. A za hubený výdělek si mohli koupit jen podřadné zboží tuzemské či východní výroby nebo bestiálně předražené zboží západního původu. O tomhle dnes nikdo nemluví, nejsou o tom jímavé seriály v rozhlase, reportáže v televizi a magazíny si toho nevšímají. Toto téma je jaksi mediálně nezajímavé, protože v něm "není drama" a chybí "pečeť lidského osudu".

Přitom naši dnešní dělníci pořád ještě berou za stejnou práci míň, než by dostali na Západě. Za to nemůže žádný Kalousek, ale předchůdci Semelové a Filipa a těch ostatních, kteří se teď s optimismem v oku hrnou do voleb.

Kdyby si tyto skutečnosti dělníci uvědomili, vzali by bejkovce a přišli by Semelovou před syrskou ambasádu vypráskat.