Státní zastupitelství shodilo ze stolu žádost o přezkum postupu Petra Nečase ve věci podpisu Klausovy amnestie. Není to trestný čin, rozhodl orgán, takže předseda senátu Štěch i šéf senátního ústavně-právního výboru Antl ostrouhali kolečka. Dojem je stejný jako z rozhodnutí ústavního soudu nezabývat se žalobou na Klause. Blamáž pro předkládající, ovšem blamáž neznamená, že Klausova amnestie a Nečasův mechanický podpis jsou v pořádku.

Klausova amnestie je hanebná a bude na jeho další politické kariéře ležet jako temný stín. Třebaže mu jeho vrtichvosti tleskají za to, že profackoval české soudnictví, způsobil velkou křivdu, jak to bylo mnohokrát konstatováno.

Debata kolem role Petra Nečase je trochu jiného zabarvení. V Nečasovi selhaly základní politické a možná i lidské instinkty, když jen mechanicky vzal pero a amnestii podepsal. Jestliže prezident může dělat tyátry kolem podpisů jen proto, že na to má kuráž, mohl tyátr udělat i Nečas, jenže by na to musel mít kuráž. Jestliže to neudělal, s Klausovou hanebností se ztotožnil, a tudíž hanbu nese s sebou.

Jiná otázka je, zdali měl reálnou možnost tu hanbu nepodepsat. Nikdo nebere v úvahu, co by se stalo v českých věznicích, kdyby se Nečas pochlapil. Bez nejmenších pochyb by tam vypukla vzpoura – vždyť vzpoura ve věznicích vypukla hned po Havlově amnestii těsně po pádu režimu. Vězňové se bouřili, protože jim připadalo, že propouštění jde pomalu. Kdyby jim Nečas byť dočasně amnestii zamáz, zbourali by kriminály.

Bylo jiné řešení než blamáž? Ano, zásadní politická kritika na parlamentní půdě. Místo toho se šlo obvyklou českou denunciační cestou - udat věc orgánu. No a orgán to udavačům hodil na hlavu.