Aspoň něco jistého
V debatě o poslaneckých platech se objevily dvě podnětné myšlenky. Vítězslav Jandák má za to, že by se poslanecké platy měly navýšit tak, jak bylo dohodnuto, tedy o těch 14 procent, a že vlna hněvu, která by následovala, nic neznamená, protože lidi poslance nenávidí tak jako tak.
Martin Komárek v úterý podotkl, že lidi poslance trestají za kolegu chyceného s podivnou krabicí vína. Jeden i druhý výrok je rozumný a opodstatněný, stejně jako mnoho dalších rozumných a opodstatněných, nicméně debata se nehnula dál.
Ono je těch čtrnáct procent na první pohled pobuřujících. Ale na druhé straně, koeficient dvouapůlnásobku průměrného platu ve státní sféře, to zas tak pobuřující není. Průměr je plus mínus autobus 25 tisíc, takže krát dva a půl a jsme něco nad šedesát tisíc za práci bez pevné pracovní doby. Jistě, poslanci mají všelijaká přilepšení, podle starších statistik (mohlo se to změnit) jen čtyřicet ze dvou set má holý plat a všichni ostatní mají různé další zdroje, do toho jdou náhrady a další příjmy, nicméně ani když se to vše sečte, nejsou to peníze, které by oslnily zákazníky z obchodů na Pařížské ulici v Praze.
Zdá se, že Bohuslav Sobotka všem zavařil, když do již uzavřené dohody začal vrtat, a je to vrtání o to více pikantní, že s nápadem 2,5násobku průměrného platu přišel právě on.
Věc je otevřená, výsledek nejistý, tedy, výsledek... Jeden je naprosto jistý.
Že to prestiž parlamentu nezvedne.
