Zatímco Václav Havel vyhlásil během svých prezidentských období tři amnestie, Václav Klaus využil své ústavní právo po desetiletém působení na Pražském hradě poprvé a zároveň naposled. Jeho rozhodnutí o hromadném prominutí trestu a současně o zahlazení odsouzení se týká více než sedmi tisíc trestaných osob.

Mnozí se pohoršují už nad samotným institutem amnestie, nicméně tento státnický akt je součástí právního řádu nejen v naší republice. Kupříkladu ve Francii se amnestie vyhlašuje při volbě prezidenta a letos ji vyhlásil k 20. výročí založení státu i slovenský prezident Gašparovič. U nás amnestii spolupodepisuje premiér a odpovědnost za ni nese celá vláda, proto je poněkud úsměvné, když se nad ní Karel Schwarzenberg ušklíbá. Kritici by tedy měli adresovat svá slova spíš tvůrcům naší Ústavy než člověku, jenž svého práva využil a určil, koho se amnestie bude týkat.

Ihned po vyhlášení amnestie jsme byli samozřejmě seznámeni se zhruba desítkou největších vyvrhelů lidské společnosti, jichž se amnestie týká, včetně zpěvačky Dary Rolins nebo dcery prezidentského kancléře Weigla. Už jsme si ale nepřečetli jména ani prohřešky všech tisíců dalších propuštěných. Zatímco se dozvídáme, že jedna rodina pořádá bujarou oslavu, jelikož se jí vrátí příbuzní hned ze tří věznic najednou, nikdo už nenapíše o tiché radosti, která zavládne v mnoha jiných domácnostech, jimž se o pár měsíců dřív vrátí jejich tatínek či maminka, nebo že z vězení vyjde i několik velmi starých a často velmi nemocných lidí, kteří by se na svobodu už nemuseli podívat vůbec.

V našich médiích se zmiňuje i fakt, že se ulehčí přeplněným věznicím, nikdo už ale nenapíše, že na tomto stavu má velký podíl i bývalý ministr Jiří Pospíšil, který svým nedomyšleným zásahem oddálil o několik let elektronické náramky, slibně se rozvíjející projekt ministryně Kovářové. Na příkladu několika obřích podvodů je nám znázorňována škodlivost Klausova činu, málokdo už ale připomene, že jde o případy, které se táhnou déle než osm let, s čímž jsme už několikrát narazili u Evropského soudu pro lidská práva. Podle něj totiž nelze tolerovat trestní stíhání trvající déle než šest let a pokud státní zastupitelství a soud nejsou schopny za osm let dosáhnout rozsudku, je správné stíhání skončit. (Netýká se to závažných trestných činů s trestem odnětí svobody nad 10 let, uprchlíků do ciziny a skrývajících se osob.)

Suma sumárum, amnestie a s ní spojená abolice jsou kontroverzní počiny, které u většiny společnosti vyvolají nelibost. Snad bychom si ale mohli dovolit i trochu toho lidského pohledu a připustit, že tento právní akt má v sobě i leccos dobrého a do mnoha domácností přináší radost. Mohli bychom si rovněž uvědomit, že pachatelé takzvané bagatelní, málo významné trestné činnosti jsou většinou dostatečně potrestáni už samotným pobytem za mřížemi, a tak jim není nutno vyčítat, že tam nestrávili plný počet předepsaných měsíců.