Parafrází Galileova výroku „ přece se točí‟ si povzdechnu nad chystanou daňovou ofenzívou. Nastat musela, každému soudnému člověku bylo jasné, že bez zvýšení daní to nepůjde. Když se bezuzdně rozhazovaly ne miliardy, ale desítky a stovky miliard, vystřízlivění a bolehlav z tak divokého flámu muselo nastat. Flám vyvrcholil nesmyslným zrušením superhrubé mzdy. V listopadu 2020 o tom zde na Psu psal Filip Šebesta:

Premiér Babiš jakoukoli snahu o rozumnou fiskální politiku, o které snad dříve mluvil (snil?), evidentně vzdal. Volby se blíží a premiér ví, že mu je může koronavirus snadno prohrát jako Trumpovi. Část opozice, která návrh podpořila, si pak zadělala na problém v příštím volebním období, kdy se chystá vládnout. Bude potřeba pacifikovat rozbujelé veřejné finance směrem k elementární rozpočtové odpovědnosti a rozumnosti a je iluzorní si myslet, že by se koaliční vládě, nota bene tvořilo-li by ji ještě více stran než doposud, podařilo tak zásadně snížit výdaje. Bude tedy muset opět nepopulárně daně zvyšovat. A vzpomeňme na vládu Petra Nečase. Celý cyklus se tak zopakuje. Daně se snižovat měly, ale v době konjunktury. A tehdy se měly hledat i úspory.

Zvyšování daní a další pokusy o úspory jsou tedy v principu pochopitelné, v provedení chaotické a nepřesvědčivé. Sám princip je jednoduchý: do lidí se pumpovaly peníze nepodložené prací, byla to „pomoc v nouzi‟. Bez pomoci by nastala nouze. Pomoc se tedy realizovala a nouze začne doléhat, přesně jak to předvídal Filip Šebesta. Vzpomínal na osud vlády Petra Nečase. To je teprve před námi s tou výhradou, že je třeba notné dávky optimismu, aby člověk věřil, že si polepšíme. Bezradné plácání od ničeho k ničemu se tak nás ujalo, že očividně není takzvaně zaviněno tou či onou vládu. Je stejné, ať je u vlády ten či onen. Je to takový „český svéráz‟.