Sedmnáctý listopad už asi trvale zůstane jako čas srazu každého, kdo je s čímkoli nespokojený. Vždyť i 17. 11. 1989 byl inspirován tímto datem z roku 1939. Na Staroměstském náměstí se konal "pohřeb iluzí" o demokracii. Přihřát svůj ešus si tam přinesl i Bohuslav Sobotka, který se okázale pozastavil nad zklamáním lidí a absencí perspektivy.

K tomu se věru neměl přiznávat. Opozice, to je v klasicky fungující demokracii korektiv těch, kdo jsou momentálně a dočasně u moci a zároveň je to předkladač perspektiv a alternativ. Sobotka ale žádnou perspektivu nedokáže předložit, protože žádnou nemá. Nečasova vláda má všechny charakteristické rysy levicové vlády, především vládne v deficitním rozpočtu, jinými slovy, klid v zemi zajišťuje uplácením těch, kdo by se jinak bouřili. Vlevo od tohoto konceptu těžko najít skupinu. Sobotka se o to ani nesnaží. Jeho strana a jeho lidé na moci bohatě participují, viz příklad Prahy, kde výsledek voleb nádherně znásilněn a stejná partička zůstala, kde je.

Protesty vyzněly do prázdna, celkový dojem je trapnost. Nemylme se ale. Zatím se nic neděje a levicová politika Nečasovy vlády uklidňuje vlny hněvu vrstvou oleje v podobě sociálních úplatků. Budiž jí ke cti, že významně schodek stáhla, to je obrovský úspěch a Sobotka musí mít kachní žaludek, když to bagatelizuje. Principiálně jde o to, aby státní výlohy odpovídaly výkonu společnosti. Což neodpovídají, tečka, a Sobotka se může na Staromáku ukřičet, na tom nic nezmění.

Karel Marx by mu to vysvětil, kdyby zde žil a byl.