Minule jsme navštívili Einsteinovu věž v Postupimi (viz zde), k čemuž došlo v rámci zájezdu po moderní architektuře s JL touristem letos v červnu. Nyní už cíl naší cesty – Berlín. To byla bez nadsázky mekka moderní architektury osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nebylo téměř světového architekta, aby v německé – nyní už opět – metropoli nezískal nějakou zakázku. Město nešetřilo, a tak není divu, že se tato rovněž spolková země značně zadlužila. Výsledky jsou ale zajímavé, i když platí, že nové čtvrti je třeba stavět s rozmyslem a vyžaduje to zpravidla více času. My na přelomu 80. a 90. let jezdili do Berlína nejprve obdivovat velkoryse pojatou sociální výstavbu v rámci projektu IBA 2 a potom novou zástavbu. Na počátku 90. let tu byl neuvěřitelný les obřích jeřábů a gigantické staveniště si bylo možno prohlédnout z provizorní dřevěné věže, jež stála na Postupimském náměstí.

Francouzská ambasáda

Památník holocaustu

Tady ale samozřejmě převládala snaha co nejdříve zacelit cézuru mezi dříve rozděleným městem s paneláky na jedné straně a kultivovanou výstavbou na té druhé. Jedním ze symbolů meziválečného Berlína bylo Postupimské náměstí nedaleko Brandenburské brány a také Pařížské náměstí přímo u ní – tedy samozřejmě na východní straně. Jak vypadalo to první dříve, ukazují historické snímky a také třeba skvělý televizní seriál Babylon Berlin, který vřele doporučuji, nabízí ho HBO. Z toho nezbylo nic – až na jeden detail, jímž je replika historického semaforu. Na zástavbě z devadesátých let se podíleli domácí architekt Hans Kollhoff, autor mrakodrapu s cihelnou fasádou ve stylu hamburského předválečného expresionismu, dále Ital Renzo Piano, autor Sonycentra, a americký architekt německého původu Helmut Jahn, který navrhl soubor budov pro Daimler-Benz. Mezi nimi vzniklo nové kruhové náměstí, částečně kryté plachtami zastřešení, na němž se velmi příjemně sedí v jedné z četných restaurací a kaváren. O kousek dál najdeme budovy projektované další hvězdou, Richardem Rogersem (Piana s Rogersem kdysi proslavilo pařížské Centre Pompidou). Tady vznikla síť příjemných ulic a uliček a jsou zde také četné plastiky – jak jinak než světově proslulých umělců. Jednou z nich je i ta, kterou navrhl americký umělec Keith Haring, představitel pozdního pop artu.

Na Pařížském náměstí, jehož jednu stranu uzavírá Brandenburská brána, zase najdeme elegantní francouzskou ambasádu v podání Christiana de Portzamparka, dalšího nositele Pritzkerovy ceny. Naproti je zase nepříliš nápadná banka od Franka Owena Gehryho s překvapivým interiérem, v němž je zavěšena jakási obří dřevěná mušle. Mezi bankou a replikou známého hotelu Adlon, v němž kdysi mj. jednal prezident Hácha s Hitlerem, je prosklené průčelí umělecké akademie od Günthera Benische (spolu s Freiem Ottem autor skvělého mnichovského olympijského areálu z roku 1972). I tady není problém vejít a prohlédnout si zajímavý interiér. Projdeme-li skrz, ocitneme se v areálu známého velkoryse řešeného památníku holocaustu od Američana Petra Eisenmana, jejž tvoří stovky šedých kvádrů různé výšky, rozmístěných v pravidelném rastru. Je to prosté, ale velmi působivé.

Na další stavby centra Berlína se podíváme zase příště. Na závěr pozvánka na třetí letošní Psí vycházku. Povede, jak jsem slíbil, přes Libeňský most spojující pražské Holešovice s Libní. Koná se tuto sobotu 21. července od 10 hodin, sraz na stanici tramvaje Maniny na holešovické straně.

Foto autor