No, často neví. Takže když se vám nešikovně přilepí „nevinný„ aspirin, který jste spolkli celý na žaludeční stěnu, máte zaděláno na žaludeční vřed. Když jsem na toto téma začal diskuzi uprostřed skupiny rodinných lékařů….. tedy ne, že by měla naše rodina vlastní skupinu lékařů, naopak, tihle patří do rodiny, unisono po mně štěkli: „To přeci ví každej!„ A to přesto, že a jinak to jsou slušný a vzdělaný lidi.

Na heslo o tom, jak to každej ví, reaguji většinou podrážděně, slovy, že tohle já nevím, tak ať mne laskavě považují za někoho úplně jiného a ne každého a klidně ať předpokládají, že jsem osoba duševně mdlá, ale hlavně ať mi řeknou to, co ví každej, ale co já nevím!

V podobné situaci jsme byli my v tom autobusu, co udělal složitou otočku na úzké betlémské ulici a najel na chodník v protisměru.

Každej věděl, kam to vlastně jedeme a ke komu, jen my jsme to nevěděli. No a to pak vznikají různé věci. Většinou nepříjemné. Jako ten přilepený acylpyrin, co má léčit a dělá díru do žaludeční stěny.

Věděli jsme, že je intifáda a že je skoro všechno špatně. A jak jsme koukali oknem do betlémských ulic, bylo vidět, že zle je i místním. Palestinským křesťanům a muslimům. Dívali jsme se do města, kde bylo prázdno, prázdno a prázdno. Nikde žádný turista, nikde žádné autobusy až na ten náš, ticho a smutno.

Autobus zaparkoval dvěma koly na chodníku tak, že stačilo vyjít z předních dveří u řidiče a udělat dva kroky a byli jsme v obchodě. Jediném otevřeném a osvětleném obchodě v celé ulici. Otevřeném kvůli nám. V obchodě vlastněném místními palestinskými křesťanskými obchodníky. Co každej ví, ale my to nevěděli! Což jsme teoreticky sice mohli pochopit, ale nepochopili. Aspoň tedy já. A většina dalších. Nevěděli jsme ani to, že na ten autobus přispělo sdružení místních obchodníků. To, že něco včas nevíte, občas později dokáže zamrzet. Kdybychom to bývali byli věděli, tak bychom byli bývali víc nakoupili. Jak říkám, každej to ví...

Když jsme najížděli na chodník, sdělil nám palestinský průvodce, že nám obchodníci připravili, jak je v arabských komunitách zvykem, malé občerstvení. Čaj, kávu, šťávu z pomerančů. A jen lehce, jakoby mimochodem, skoro zahanbeně, poprosil abychom si něco koupili. Tihle lidi měli dřív každý svůj krám a dneska už mají v jednom - sice dosti velkém - krámu jen jeden nebo dva pulty. A každý živí celou rodinu. Říkal to s provinilým úsměvem a smutně.

Když jsme proklouzli do krámu, bylo jasné, že autobus stojící těsně u výkladu vlastně tvoří stěnu, štít, skrz který na nás dovnitř do rozsvíceného krámu není vidět.

Prostora voněla orientálními vůněmi, usměvavé dámy v evropských šatech nám nabízely nápoje, na stolech se leskly cetky i krásné řezbářské práce z olivového dřeva, keramika a leštěná měď, vzadu, až na konci byl pult se zlatem. Prsteny, náramky, řetízky, medailonky a tak.

Jakmile jsem uviděl, že v krámu jsou pohromadě s ostatními i zlatníci, bylo mi jasné, že je skutečně něco špatně. To, že zlatník měl pult vedle vyřezávaných misek ze dřeva a plastikových nesmyslů, to něco znamená.

„To je krásné zlato,“ zašeptal kolega, který tomu zřejmě rozuměl. A i mně bylo jasné, že takhle udělané šperky jsou setsakra něco jiného než ty lisované šmuky z osmikarátové zlata, co k nám dováží „jugoši“ z Turecka.

No jo, ale kupte si zlatý prstýnek, když neexistuje možnost ho „reklamovat“. Otáčel jsem v ruce zlatým prstenem se safírem (aspoň myslím, že to byl safír) a bojoval jsem boj. To by byl panečku dárek! Manželce! Komu jinému! Milence né. Zlatý prsten pro milenku nemůže člověk mého věku a zdraví riskovat. Protože kdyby se mi chtěla nějaká vnadná a mladá milenka náhodou odvděčit přímo osobně, jak říkají germánští sousedé „persönlich“, tak to bych to taky nemusel přežít, že jo?! Kdyby se jí ten prstýnek skutečně líbil!

Takže prstýnek raději ne. To ani v případě prstýnku pro manželku. Protože abych v případě nějakého problému s prstenem pak letěl z Prahy do Tel Avivu, potom jel do Jeruzaléma, následně přešel mezi ozbrojenci hranici na území Palestinské samosprávy a tam pak reklamoval ten prstýnek, tak to uznala i moje žena, to že tedy asi raději ne. I když půvabná palestinská dáma, co mi ho nabízela slevovala a slevovala a slevovala.

Nedivili jsem se jí. Té dámě, že slevovala. Kšefty moc nešly. Na stolcích vedle ještě ležely ozdobné přívěsky ke klíčům vyrobené k druhému miléniu, tedy k roku 2000.

Našinci se probírali vystavenými křížky s Kristem jako živým, vyrobeným ze dřeva i stříbra, z papíru i keramiky a hned vedle si ze stejného materiálu mohli koupit Davidovy hvězdy anebo muslimské půlměsíce. Kdo co ráčí.

„Nekupuj to!“ sykl na svoji ženu česky manžel, když si vybírala šátek. S křesťanskými motivy. „Vykašli se na ně, aspoň si nebudou mít za co koupit Semtex,“ dodal. Ten pocit byl v nás všech. My jim dáme vydělat a oni si za to koupí kalašnikovy a Semtex. Přesto jsme kupovali, aspoň přeci trošku, zaprvé proto, že nás tak uvítali, a za druhé trošku jen proto, protože našinci prostě nejsou na kupování těchhle cetek tak hr.

A tak jsme neučinili, tedy nenakoupili všechno, co bychom asi mohli klidně nakoupit, což bylo špatně. Neboť jak řečeno:.... Cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili! (Mt 25, 31-45)

Mysleli jsme to dobře, udělali, no řekněme, hloupě. Měli jsme strach, že podpoříme nákupem u palestinských křesťanů muslimské teroristy. No nekoukejte, kdo jednou poslouchal palestinskou křesťanku Ašráviovou, jak v Arafatově partě nadává židům a Evropanům, nesmí se divit. Ovšem, půjdete-li vy do těch krámků, klidně tam kupte, co chcete. Protože když pak zanedlouho prasklo, kolik že stovek milionů euro dává EU ročně Palestincům a kolik jim platí sami Izraelci, připadal jsem si jako blbec. Tímto se oněm obchodníkům za nás všechny omlouvám. Ale ne, že jsme nic nekoupili! Nad psacím stolem mám dodnes pověšené památky. Jaké? Můžete hádat? Anebo si jeďte do Betléma prohlédnout, co tam prodávají.

Na chodníku před krámem se objevil asi desetiletý klučina a nabízel přímo ve vchodu ke koupi jakési podezřelé sušenky. Něco jako tatranky. Jeden kus za 1 dolar.

Mnozí z nás koupili. Ten kluk měl takové oči, že buď jej hnalo skutečně zoufalství, anebo z něj bude jednou betlémský Al Fayed, jaký je to obchodní talent. Co je z toho pravda, se nedalo poznat. Možná že oboje.

Nástup do autobusu a odjezd z Betléma v době intifády nebyl zrovna optimistický zážitek. Průvodce se kousek před zdí, co dělí Palestince do Izraelců a kde musel vystoupit, jen křivě usmál a řekl, jestli by si to někdo s ním nechtěl vyměnit. Protože on ven nemůže a my ano. Myslím, že my, bývalí občané socialistického státu, jsme mu celkem rozuměli. Až na to, že nevím o tom, že by našinci v době drátů kolem nás posílali svoje děti opásané výbušninou bojovat „za světový mír“.

Ozbrojenci a průvodce vystoupili, projeli jsme otvorem v obrovské zdi, z které nám bylo ouzko, ale za kterou jsme byli vděčni. Chránila i nás. A jeli jsme do svobodného světa, kde nás dnes už děti těch ochotných a usměvavých Palestinců mohou daleko hůře nechat roztrhat bombou upevněnou kolem svého těla.

Tehdá ječel „takzvaný demokratický tisk“ jak pominutý o hnusných židech, co staví odporné zdi. Dneska, za krátkou dobu potom, staví Saudi i Jordánci zeď na hranicích k Iráku, Pákistánci budují nepřekonatelný plot mezi sebou a Afghánistánem, Indie směrem k Bangladéši. A je ticho jak po pěšině. Ať žijí naši investigativní morální giganti! Abych neklel.

A vy se podívejte, pokud budete pochybovat o smysluplnosti stavby oné zdi na obrázky na israeli-wat.com, kliknout na anglickou versi a uprostřed najdete In the memory of the 122 Israeli children. No a pak se jen dívejte, máte li silné nervy.

Jen škoda, že se někde na internetu nevystavují také obrázky těch hlav, co zbyly po atentátnících. Protože pokud se opásáte výbušninou a odpálíte, hlava zbude celkem nepoškozená. Pak bychom se jim mohli podívat do obličeje. No, ovšem že ne, to přeci naše korektní civilizace nedělá. Ukazovat utrhané hlavy teroristů. Ale korektní ovšem je ukazovat v přímém přenosu řezání hlav křesťanů třeba v Iráku. Korektnost může být vykládána různě, že?!

Na druhé straně, rád bych poznamenal něco, co ví každej, tedy až na našince. Pokud zrovna není intifáda anebo podobný malér, což se ovšem z českých a vůbec evropských novin moc nedozvíte, protože ty melou pořád svou o ubohých Palestincích a zlých židech, tak můžete klidně v Betlémě bydlet.

Stále se pořádají zájezdy, vedené většinou kněžími víry katolické, při kterých našinci i jiní křesťané bydlí u křesťanských Palestinců přímo v Betlémě. Jak řečeno, pokud se zrovna nestřílí. Autobusy pro tyhle turisty mají všeobecné povolení k pohybu po celé Svaté zemi, protože turista je pro obě strany skutečně „svatý“, a můžete tedy jezdit bez problémů sem a tam. A teď nevím jak to nejlépe popsat to „sem a tam“. Protože říkat, že jedete od muslimů k židům, je pitomost, celé dvě čtvrti ve starém Jeruzalémě jsou křesťanské ale jedna arabská a v Izraeli bydlí, pokud vím, víc muslimů (celkem 1,3 milionu ), než ve všech evropských postkomunistických zemích dohromady. Napsat, že budete jezdit z Palestiny do Izraele a nazpátek, je také pitomost. Betlém je úředně Izrael pod palestinskou správou.

Já si myslím, že našinec to pochopí. Pojedete ráno z nesvobody do svobody a na noc nazpátek. Pokud vám to nevadí, v Betlémě se bydlí o dost levněji než ve vedlejším Jeruzalémě.

Projeli jsme check pointem a před námi se začaly objevovat symboly všech našich, tedy … našich … ale vlastně ano, všech našich náboženství. Co je máme v Evropě. Zlatá kopule muslimského Skalního chrámu soupeřila v odlescích slunce s cibulkovitými věžemi Kostela smíření pod horou Olivetskou, všude před námi vykukovaly věže kostelů a minarety mešit a kupodivu nejméně byly vidět, ba prakticky dokonce vůbec, židovské synagogy. V tom židovském městě Jeruzalémě.

Jeli jsme od místa narození Páně do města, kde pobýval Metuzalém a kde se Šalamoun setkal s královnou ze Sáby a za chvíli pojedeme kolem Chrámové hory, z které k sobě povolal na poradu Alláh Mohameda a všechna ta po staletí nesmiřitelná náboženství hlásají v podstatě totéž: „V jednoho Boha věřiti budeš!“ Samá svatá místa, samé volání po lásce a míru a vyšších myšlenkách. Tak proč to nefunguje?

Pak začal vát silný vítr směrem od jordánských hor a iráckých plání, vítr, který možná nabral první sílu někde v místech, kde kdysi stával Babylon, začal hvízdat a ječet a kvílet v každé štěrbině jako duše zatracenců anebo …. nebo jako ďáblové z pekla. To je ono! Bohové, ti, co o sobě tvrdí, jak jsou úžasní a lidští a jak nechtějí nic jiného než dobro, mají chrámy všude. Ale co ti druzí bohové. Ti záporní? Ďábel. Satan, Lucifer….. ?

On se tady kolem té Svaté zemi od dávných věků potuluje, na což se zapomíná, ještě jeden Bůh. Strašlivý a děsivý bůh, proti němuž je i nelítostný starozákonní Jahve skoro beránek. Nadlouho na toho boha Evropa skoro zapomněla. Jen se vědělo, že se snad jmenoval Baal. To slovo je starosemitské, tedy srozumitelné pro muslimy i židy s jejich společným jazykovým kořenem. Značí tolik, co „Pán“. Byl anebo spíše je to Bůh hromu, slunce úrodnosti, stád a žhnoucího a ničivého žáru.

Bůh zvaný Baal, jinak též Šamaim byl uctívaný jako původní (božstvo) i když pouhá síla přírodní, nejvyšší však z těles a sil nebeských, božstvo povstalé z chaosu prvotného. Tedy vlastně první a nejvyšší Bůh. (Mimo jiné, nepřipomíná vám to slovo Šamaim slovo „šaman“?)

Jak praví Ottův slovník naučný :Již v nejstarší době přinášeny mu oběti lidské (Jer. 19., 5. ), které později (1. Kr. 18., 28. ) nahrazovány zmrzačením sebe, ježto kněží kol oltářů tance provozujíce noži se poraňovali. Dle místa, kde ctěn, jakož i významu, jaký mu přikládán, měl [Baal] i svá různá jména, na př. [Baal] Chácór = [Baal] jako ochranný bůh města, [Baal]-Zebúb (= [Baal] much) významem „ Pán much“.

Někdy se to čte „Baal zee Bab“, jindy Baal Zebúb. No jistě! Náš starý známý Belzebub. Ten Belzebub, co si z něj naše české pohádky dělají legraci, tak jak už to malé národy u velkých hrůz dělají, protože jim nic jiného občas taky nezbývá. Ten strašlivý Baal Zebúb tady na té pláni porostlé křovisky, plné kamenů a vířícího písku najednou byl. Hvízdal, vyl a ječel a nebyl vůbec směšný.

Přistoupíme-li na myšlenku, kterou říká Terry Prachett, že bohové mají jen takovou sílu, kolik lidí v ně věří, má Baal Zee Bab, zlý bůh vyžadující oběti, na dlouho vystaráno. V té Svaté zemi je nenávisti dost pro několik zlých bohů.

Ale je tam také mnoho bohů slitovných a milosrdných.Nebo aspoň moudrých .

Jeďte se tam podívat, dokud je kam. A nebojte se, turisty nevraždí. Nikdo. Fakt.

(úryvek z připravované knihy "Přejdi Jordán")

Foto:
1. Starý Jeruzalém - tak je ten kostel pravoslavný nebo je vepředu vchod do pravoslavného a vzadu vykukuje katolický kostel…? Obojí je možné
2. Na obrázku při pohledu z hory Olivetské je vidět tři a půl kostela.Schválně, jestli je najdete. Ve vzduchu víří písek který na Jeruzalém nese bouře od Jordánska.
3. Na obrázku jsou tři mešity. Dvě s kopulí, jedna s věží a nalevo jsou vidět zlaté věže z obr. 2
4. Oblouk v židovské části starého Jeruzaléma je to jediné, co připomíná starobylou synagogu, kterou, společně s židovskou částí starého města, zbořili Jordánci po okupaci v roce 1948.

Předchozí díly:
Půjdem spolu do Betlehema (1.)
Půjdem spolu do Betlehema (2.)
Půjdem spolu do Betlehema (3.)

Čtenářům fejetonů Václava Vlka, z nichž některé znáte z Neviditelného Psa se nabízí možnost objednat si knížku fejetonů "Kdo rád jí, ať zvedne ruku", doplněnou o zajímavé recepty, která oficielně vyjde v lednu 2007. Cena se slevou a včetně dobírky je 189.-Kč v ČR, na Slovensku 239.- Skk, v Německu pak 9 Euro . Objednat si ji můžete na e-adrese: KJV Poutník redakce@poutnik-knihy.cz