Z historických souvislostí a poznatků o vývoji jednotlivých kmenů, národů a následně států víme o celkovém uspořádání a vymezení hranic současných členů EU. Ale jsou to hranice, které jsou vymezeny fyzicky a zakresleny do map. Identita národa, potažmo mnohonárodnostní se však do mapy určitého státního zřízení zanést nedá. Nátož v rámci evropského politického atlasu.

Spojené státy americké prošly značně složitým a dlouhodobým vývojem utváření vlastní mnohonárodnostní identity a z ní vyplývajícího hrdého a sebevědomého vlastenectví. U jejího zrodu stály silné osobnosti, které zajisté znaly svou vlastní osobnostní identitu, a proto se tak s velkým zaujetím pustily do boje za nezávislost na macešsky se chovajícím britském impériu. Na počátku boje šlo o postupné sjednocování původních třinácti osad. I evropská integrace má počátky teprve ve sjednocování původních dvanácti států na základě maastrichtských smluv.

Už z historicky podobného vývoje lze usoudit, že krátkodobý vývoj na základě dlouhodobé vize nese sebou určité nejednotné a protichůdné tendence ve spojování se. Každé naplňování vize přináší časem plodné krizové období, kdy je možné se racionálně zamyslet nad pohledem z jiného úhlu, z jiné perspektivy.

Přestože převážná část občanů evropské unie má společné, historicky podmíněné kořeny, neznamená to, že mají také společnou identitu. Pokud by se mělo časem utvářet definovatelné a pojmenovatelné identifikování se s evropanstvím, bude potřeba vytvářet určité nadnárodní povědomí u občanů každého členského státu. Odmítavé a teď již značně zpomalené přijímání evropské ústavy je důkazem slabé, sotva čerstvě se rodící evropské identity. Současně můžeme také pozorovat oslabení národních identit všech členů unie, nejvíce ale v zemích, které prošly komunistickým diktátem. Posilování jednotlivé národní identity v evropském kontextu na základě výraznější symboliky je sice chvályhodné, ale nedostačující.

Ani symboly unie neodrážejí skutečný stav vývoje, jak můžeme pozorovat u vlajky. Dnes by měla mít již hvězdiček dvacet pět. Evropští politici tak dávají občanům najevo, že jim více záleží na identitě symbolické než kulturně-duchovní, vyrůstající z dějinné podmíněnosti. A k tomu ještě vykazují symbolickou nedůslednost související se zřejmou nevšímavostí k neidentickým náladám evropských nevlastenců z další „ desítky “. Evropská identita se nedá zažehnout symboly, i kdyby byly sebevznešenější ani jejich kvantifikováním.

Měla by být povzbuzena důsledným naplňováním vize sjednocené Evropy, která byla bohužel také důsledně přerušena dvěma světovými válkami a k tomu navíc jednou dlouhodobě studenou. Postupné oteplování integrace začínající po zbourání rudé ideologické hranice směřuje k vyprofilování evropského občanství s výzvou k definování vlastenectví 21. století v každém unijním státě.

Světový papež na evropské půdě, Benedikt XVI., vyzval k duchovnímu obrození. Svou výzvu směřoval již k tomuto roku. Není to planá výzva, ale naopak naléhavě potřebná a upozorňující na jeden z mohutných nadčasových pilířů, který podepírá dvoutisíciletou neustále utvářenou euroamerickou civilizaci. V USA se však hlásí k víře v Boha 92% vlasteneckých občanů. Kostel jich navštěvuje víc než sportovní utkání. Jejich identita je posilována dobře živenými duchovními základy již od malých občánků. Zde, v evropském prostoru, však dochází k oslabování víry s následným duchovním podvyživením „velkých“. Ti „malí“ se pak nepřidávají, protože ve svých větších spoluobčanech nevidí příklad. Eurokultura tak ztrácí oporu v podstatném pilíři, který si sama vystavěla. Nietszcheho předvídání „smrti Boha“ se tak pomalu naplňuje v jeho odmítání projevující se intenzivním sekularizováním kdysi tak nábožensky vzdělaných zemí. Potřeba vyživovat duchovní základy slábne. Živení jen materiálním blahobytem stačit nebude. Ale i narušená statika evropského domu se dá zachránit a zpevnit. A architektura Evropy potřebuje rekonstrukci svých vlastních základů pro zpevnění a zesílení nově stavící identity obnoveného evropanství. Novodobé staveniště budoucích dějin však bude vyžadovat tvůrce nejen odvážné, ale také autenticky důvěryhodné čerpající z pokory ducha. I v Knize knih je psáno, že „nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé“.

Přejme si proto stavitele nejen oduševnělé, ale rovněž zduchovnělé.