Kalamity, jakými jsou velké epidemie, s sebou mnohdy přinášely vlny náboženské exaltace, často až třeštění za hranicí zdravého rozumu. Mohlo by se zdát, že naše sekulární doba je proti těmto kolektivním projevům frustrace imunní, ale opak je pravdou. Ano, od křesťanských církví dnes žádná exaltace nepřichází. Je to tím, že všechny (s výjimkou pravoslaví) prošly osvícenstvím, které z nich udělalo normalizované organizace k obrazu a službě státu.

Lidská psychika - alespoň některá - si ale žádá transcendentno a ve vypjatých časech i ventil exaltace, který upustí kus tenze. Potřeba sekulárně orientovaného jedince se uspokojuje účastí na ceremoniích kultů bez Boha, jakými jsou feminismus, ekologismus, LGBT… Hvězdou aktuální vlny třeštění je ovšem antirasismus, který ve své extrémní podobě v hnutí Black Lives Matter hlásá vyvolenost, ba nadřazenost těžce zkoušeného černého národa. Nepřipomíná vám to něco - třeba některé části Starého zákona? Jisté je, že se zde nezastřeně hlásá černý rasismus. Od toho tradičního bílého se liší tím, že rasismus bílých v sobě vždy měl prvek zodpovědnosti za ty „neplnohodnotné“ - ono kiplingovské „břímě bílého muže“.

Zjitřené doby s sebou přinášejí příběhy vypjatého sektářství, které se vybíjí na věcech tak marginálních, že když vlna opadne, vypráví se jako černá anekdota. Jedna taková se právě odehrává.

Časopis Vogue (ikona módního světa) je kritizován za fotku gymnastky černé pleti Simone Biles. Držitelka čtyř zlatých olympijských medailí údajně nebyla správně nasvícena a na vině je fakt, že fotku dělal běloch – neboť jenom černoch umí správně nasvítit černou kůži.

A kdo že byl ten bílý packal, který nedokázal odvést práci odpovídající prestiži časopisu i sportovní hvězdy?

Inkriminovanou fotku pořídila Annie Leibovitz Pokud existuje žijící legenda fotografie, pak je jí právě Annie Leibovitz. I ti, co o fotografii nic nevědí, si nejspíš vybaví snímek nahého Johna Lennona a oblečené Yoko Ono. Fotka byly pořízena 8. prosince 1980 – v den Lennovy smrti – a stala se mediální ikonou.

Když se podíváme na seznam těch, které Annie Leibovitz fotila, dostaneme seznam „kdo je kdo v americké kultuře“. Před jejím objektiven ovšem nestály jen celebrity ze světa kultury, ale také třeba britská královna Alžběta II.

Mít portrét od Annie Leibovitz je (nebo aspoň ještě minulý měsíc bylo) v současných Spojených státech něco jako mít za první republiky portrét od Drtikola.

Tváří v tvář probíhajícímu „skandálu“ je pikantní, že Leibovitz fotila i Baracka Obamu a jeho rodinu.

Je ovšem pravda, že hnutí Black Lives Matter považuje za národ vyvolený pouze ty, kteří patří do subkultury amerických černochů. A je tak trochu skrývaná pravda, že bývalý americký prezident má s komunitou amerických černochů společnou jen barvu pleti. Syn neúspěšného keňského politika a bílé matky (ke které se příliš nehlásí) je ve skutečnosti dítě ze středostavovské americké rodiny, které se sociálním prostředím amerických černochů moc do styku nepřišlo.

Barva pleti ovšem Baracku Obamovi nejdříve otevřela dveře do společnosti profesionálních černochů a posléze i do Bílého domu. Vzhledem k tomu, že Obama fakticky nepatřil a nepatří do komunity amerických černochů, nebylo to, že ho fotila bílá žena, asi na závadu.

Trochu zarazí, že ta samá Annie Leibovitz nafotila v roce 2015 pro dubnové číslo časopisu Vogue jinou černou sportovní hvězdu - tenistku Serenu Williams. Žádná vlna rozhořčení se tehdy nezvedla. Že by Annie Leibovitz tehdy černou pleť nasvítit uměla a v následujících pěti letech to zapomněla?

Vysvětlení je možná zcela jednoduché, až profánní. Zdá se, že skandální vlnu odstartovala jistá Polly Irungu - černá dáma, která založila hnutí Black Women Photographers (Černé fotografky).

Přiznám se, že o té dámě vlastně nic nevím, ale nějak se mi dere na mysl úvaha, že by mohlo jít o další exemplář profesionálního černocha. A také mne napadá, že to správné nasvícení černé pleti by určitě ráda provedla ona. Fotit pro Vogue je pro fotografa něco jako pro politika usednout v Oválné pracovně Bílého domu.

Nabídnu ještě jednu úvahu. Představme si, že by onu fotku pořídila Polly Irungu a někdo by její práci kritizoval. Je prakticky jisté, že by si odnesl cejch puncovaného rasisty a byl by navždy exkomunikován ze společnosti „lepších“ lidí.

Jak známo, Annie Leibovitz je židovka a lesba. Zcela analogicky se tedy ptám: „Je tedy kritika její práce projevem antisemitismu, nebo homofobie?“

A ještě poznámka na závěr.

Ten článek ve Vogue byl o sexuálním zneužívání dívek v americkém reprezentačním družstvu. A tahle podstatná věc se v té lapálii - jak nasvítit černou pleť - zcela vytratila.